Téměř čtyřicet let strávila po boku režisérské legendy, obdivovaného i zatracovaného Otakara Vávry. Zemřel před šesti lety. A jako by si teprve po jeho odchodu dovolila pořádně roztáhnout křídla, po dlouholeté práci pro televizi uvedla teď Jitka Němcová do kin svůj druhý celovečerní dokument Nechte zpívat Mišíka. Film, který život svého protagonisty, zpěváka Vladimíra Mišíka, obrátil vzhůru nohama.
Stejně jako Zuzana Michnová, o které jste natočila dokument před čtyřmi lety, byl i Vladimír Mišík váš hudební idol z mládí. Měli jste navíc společné kamarády, vaše spolužáky z FAMU. Jak moc jste znala jeho životní příběh, věděla jste třeba, že jeho otec byl americký voják?
Netušil to nikdo. Věděli jsme, že Vláďa žije bez táty, který umřel, ale víc jsme neřešili. Že byl americký voják, jsme možná zaslechli, ale zase jsme nějak zapomněli. On o tom hlavně nechtěl moc mluvit, což jsme respektovali.
Týdeník TÉMAVychází v pátek  Celý rozhovor najdete v pátečním vydání týdeníku Téma. |
Fakt, že měl padnout ve válce s Koreou, jste zjistila až během natáčení?
Když jsem film připravovala, byla jsem překvapená, jak moc je Vláďa fixovaný na rodinu. Je na chlapa až neskutečně starostlivý, myslím, že všechny svoje děti rozmazluje. Když dělá večeři, celá rodina musí být u stolu přesně. Prostě na jevišti rocker, doma tatínek. Napadlo mě, jestli to není proto, že sám tátu neměl.
A začala jste se na osobu jeho tatínka víc soustředit...
Začala jsem vlastně hledat pro film materiál s informací, že Vláďův americký otec padl v korejské válce. Vloni v březnu jsem začala psát scénář a představovala si, jak to asi v dětství takový sedmiletý kluk, který vyrůstá jenom s věčně unavenou mámou, vnímal. A pokud věděl, že táta byl Američan, v době, kdy jsme všichni chtěli mít všechno americké, musel toho mít plnou hlavu. Nejdřív jsem si pomyslela, že bychom mohli najít alespoň nějaké příbuzné. Neměli jsme ale ani jeho přesné jméno! Pak jsem zapnula počítač, našla existující adresu, líbila se mi Kalifornie, a prostě jsem do scénáře napsala: „Jeho táta nepadl v korejské válce, ale umřel v San Francisku.“ Nevím, co mě to napadlo. Prostě myšlenka. Chtěla jsem do filmu dostat Ameriku.
Fotogalerie |
A při natáčení se vám to zcela nečekaně potvrdilo...
Jak se ukázalo, ve skutečnosti zemřel v Santa Barbaře, což je kousek vedle. V dokumentech StB nebylo nic o jeho úmrtí, jen jsme z výslechů Mišíkovy maminky zjistili pravé jméno Vláďova otce: John Gaughan. Narazili jsme na nějaké časové nesrovnalosti ohledně korejské války. Začali jsme tedy pátrat dál a celá „tajenka“ se odkrývala.
Byla jste to vy, kdo panu Mišíkovi sdělil, že jeho tatínek nezahynul ve válce, ale zemřel teprve před deseti lety?
Bohužel ano a byla jsem na něj trošku ostrá. Řekla jsem mu: „Hergot, taky jsi mohl začít hledat dřív!“
Tatínka sice „nestihl“, ale díky vám objevil Vladimír Mišík několik nových sourozenců. V dokumentu jste také použila záběry z archivu americké části Mišíkovy rodiny...
Senzační materiál přivezl Vláďův nejmladší syn Adam, kterého jsme do Ameriky poslali, když už jsme zjistili, jak to celé vlastně bylo.
Vypadá to, že máte dost silnou intuici, když jste si dopředu takhle vymyslela zápletku, která se nakonec potvrdila!
První přišla vize a pak štěstí, ale jinak jsem absolutně racionální. Na druhou stranu, proč vždycky přistupovat na to, co se řekne? Když si za věcí hodně jdete, někde se to prostě vrátí.
Celý rozhovor najdete v novém vydání týdeníku Téma.
