Týdeník TÉMAVychází v pátek |
Sozanský ve svých dílech ukazuje člověka v mezních situacích. Ve válce, v totalitě, v bažině zoufalství. V roce 1976 představil v Terezíně svou první samostatnou výstavu coby připomenutí holokaustu. Je autorem komponovaných instalací, které daly nový význam zbořeninám ve starém Mostě, vyhořelému Veletržnímu paláci v Praze či Malé pevnosti Terezín. Sám loni obdržel titul Rytíř české kultury.
V rámci projektů používáte živé figuranty a oživujete prostory rozpadlých nebo historicky významných objektů. Jaký svůj projekt považujete za nejpamátnější?
Ty, které vznikly ve správnou dobu na správném místě. Například instalace z konce 70. let v Malé pevnosti Terezín, následně ve starém Mostu, který ustoupil těžbě uhlí, v polovině 80. let ve vyhořelém Veletržním paláci, krátce po převratu ve věznici ve Valdicích, v polovině 90. let v obleženém Sarajevu. To všechno byly projekty, které přímo reflektovaly realitu. Žádný z nich neexistuje fyzicky, pouze ve fotodokumentaci a ve filmu. Potom jsou zde bilanční projekty 1984 Rok Orwella v Národní galerii 2014, Mezní situace v Galerii Středočeského kraje 2015 nebo loni v Národním muzeu výstava 1969 Rok zlomu.
Nesplněný výtvarný sen?
Mít dostatek prostředků, kterými bych si mohl zajistit slušné bydlení a pracovnu. Když jsem z rukou ministra kultury Daniela Hermana dostal státní vyznamenání a byl jmenován Rytířem české kultury, zdálo se, že to něco znamená. Ke škodě mojí a projektů, které chci ještě realizovat, to ale žádný z problémů, s nimiž se utkávám celý život, nijak neřeší.
Naznačoval jste také něco o posledním větším projektu.
Poslední velký projekt, na němž začínám pracovat, souvisí právě s tím titulem Rytíře kultury. Uděluje se za šíření demokracie ve společnosti, což je velice obecný pojem, do něhož se dá zařadit mnohé. Navíc z vlastní zkušenosti vím, že v české společnosti pojem rytíř ztratil dávno svůj obsah. Já to nerad říkám, ale tady se prostě rytířství nenosí, tady se švejkuje. Možná loupežný rytíř by mohl dnes zarezonovat. V téhle společnosti se nebojuje pro čest a slávu, ale většinou to má úplně jiné důvody.
Ten titul je nový a ze strany ministra jde zřejmě o hezký pokus kultivovat společnost. A tak jsem přemýšlel, jak se svým rytířstvím naložit a dát mu obsah. Shodou okolností se blíží výročí 100 let samostatnosti, k němuž se Česká republika hlásí. Zajímají mě autoři, kteří se jako občané a umělci postavili násilným režimům, nacismu a komunismu, a to i za cenu věznění nebo života. To byli skuteční rytíři kultury a těm se chci věnovat. Pracovní název projektu je Fragmenty paměti a prezentovat v jeho rámci budu autory, jako je třeba Josef Čapek, Jan Zahradníček, Ivan Jirous.
A jak jste s tím daleko?
Zatím na to sháním peníze. Čas běží a zvládnout takový projekt je každý rok fyzicky náročnější, ale nevzdám to. Sám kvůli sobě ani nemohu, protože pak se snad budu cítit tím Rytířem české kultury oprávněně. Česká kultura byla jediným skutečným poutem, které mě zde drželo po invazi roku 1968. A nikdy jsem nelitoval, že jsem zůstal, protože jsem měl s kým sdílet svůj úděl a životní zkušenost. Intuitivně jsem cítil, že je nepřenosná do jiného kulturního klimatu a politické reality.
