Že výsek ze života Jana Masaryka těsně před druhou světovou válkou tvůrci rámují jeho nedoloženým pobytem v americkém psychiatrickém ústavu, patří k právu umělecké licence. Jenže právě terapeutovo kanape jako vypravěčský věšák pro pacientovy návraty do minulosti představuje silně obnošený model.
Využívá je kdejaký zahraniční film a z Masaryka čiší, ač to producent popírá, že by se rád stal vývozním artiklem. Z hlediska tuzemského diváka se v něm totiž dopodrobna opakuje školní látka se všemi „povinnými“ obrazovými prvky včetně mobilizace nebo vysídlování Sudet.
Ovšem film doporučovaný pro základní školy to asi nebude, neboť si zakládá na spoustě kokainu i troše efektního sexu. A naopak pro diváka chtivého senzace také ne, protože většinu promítacího času tvoří dialogy koncipované právě v duchu Českého století. Tedy faktické i historické vysvětlivky zabudované do rozhovorů postav, tu a tam proložené obecným výkřikem „Nemůžete léčit šílenství v šílené době“.
Režisér Julius Ševčík si všímá spíše vnějšku. Noirovou náladu včetně pečlivé práce se světlem sice vytváří až přízračně, působí však jako z jiného světa, takže Masaryk pohroužený do barové melancholie bůhvíproč připomíná spíše soukromá očka americké drsné školy v čele s Philem Marlowem.
Všechna myslitelná klišé rozervanosti včetně mořského příboje pouze posilují pocit, že na film věnovaný tak zajímavé osobnosti je Masaryk nepřekvapivý až nezáživný. A pokud jde o pojetí tradiční zrady mocností, rozhodně zaostává za zdravě paličským a přitom zábavným pohledem snímku Ztraceno v Mnichově.
O filmu Masaryk mluvil v Rozstřelu scenárista Petr Kolečko:
