Vrásky asketické tváře libereckého rodáka Vlasty Buriana jsou nyní opět vyplňovány září reflektorů. Uplynulo pětapadesát let od jeho nedůstojného úmrtí.
Ale co především, život a dílo Největšího Liberečana, jak zní jeden z jeho mnoha oficiálních titulů, se staly předmětem zájmu tvůrců televizního seriálu Bohéma.
Burian, což není úplně masově sdílená informace, trpěl maniodepresivitou. Dnes by se řeklo bipolární poruchou. Trošku se bojím, že kdyby teď, nedejbože, viděl sám sebe v Bohémě, jeho melancholie by dosáhla pochmurných hlubin Macochy.
Několik argumentů na Burianovu obhajobu
Rád bych zde tudíž vyslovil argumenty na Burianovu obhajobu. Už jen proto, že s ním cítím jistou zeměpisnou spřízněnost. A rovněž z intuitivní úcty k Burianovu otci Antonínovi, nemajetnému libereckému krejčímu, vlastenci a ochotníkovi, jenž svého syna Josefa Vlastimila, jak znělo hercovo plné jméno, pravidelně brával na operu. A přivedl jej tak k divadlu. Kdyby viděl, jak se zachází s odkazem jeho potomka, patrně by svého rodičovského rozhodnutí hořce litoval.
Ale k věci. Scénáristka Tereza Brdečková a režisér Robert Sedláček (jehož České století považuji, mimochodem, za nejjakostnější veřejnoprávní počin poslední dekády) se dušují, že éru válečnou a její celebrity nechtěli soudit. Ve svém „televizním románu“, jak svou sérii oduševněle nazývají, prý hodlali ukázat demoralizující tlak, jímž byli herci drceni. A nezřídka mravně rozemleti.
Z jedné strany davy fanoušků, popularita hraničící s davovou psychózou, obrovské výdělky a ze strany opačné nejapné propagandistické požadavky nacistů. Umělci vystavení světlům ramp zkrátka museli činit hraničnější morální rozhodnutí, než neviditelný „obyčejný člověk“. Režisér kdesi uvedl, že Bohéma „konstatuje věci, které jsou tak dramatické, že to z jeho díla dělá žalující nebo hořce se pošklebující dokument doby.“ S tím lze souhlasit.
Výmysly promíchané s realitou
Na můj vkus ovšem až příliš žalující. Až příliš se pošklebující. Nevím, možná jsem přecitlivělý, ale Bohéma ve mně ze všeho nejvíc zanechává dojem ušlechtile se tvářícího škváru. Změť košilatých historek, bulvárních klepů a zlomyslných jízlivostí. Zčásti vymyšlených.
Vlasta BurianVlasta Burian, vlastním jménem Josef Vlastimil Burian, se 9. dubna roku 1891 narodil libereckému krejčímu, vlastenci a ochotníkovi Antonínu Burianovi a jeho, o pět let starší, manželce Marii Burianové. V Liberci prožil mladý Vlasta prvních deset let svého života. V dospělosti se již v Praze proslavil jako divadelní herec, zpěvák, divadelní ředitel, sportovec, podnikatel, filmový herec, filmový režisér, spisovatel a imitátor. Byl jedním z nejpopulárnějších herců za první republiky. Zvítězil v anketě o „Komika století“. Zemřel 31. ledna 1962 v Praze. V roce 1994 byl rehabilitován poté, co divadelní historik Vladimír Just prosadil znovuprojednání jeho případu. |
Jistě, autoři v rozhovorech přiznávají, že ne všechno v Bohémě je pravda. Má ale nedělní divák za povinnost si předem nastudovat dějiny meziválečné a časně totalitní kinematografie? Míním, že většina obecenstva zdaleka nevnímá Bohému coby svého druhu fikci, nýbrž jako zdramatizované, ale v zásadě realistické zachycení postmnichovských událostí. Což je vůči Burianovi, a mnoha dalším, zbytečně kruté.
Příbuzní některých Bohémou zkarikovaných osobností již dali najevo svou nevoli. Leč jejich filipiky jistě nedolehnou ke všem divákům. A ti mohou lehce podlehnout zdání, že byl Burian oportunistický hajzlík. Po obdivu a penězích bezskrupulozně bažící naivka. Hrabivec snaživě poklonkující nacistům.
„Opilého Masaryka“ Burian odflákl
V seriálu se dosud asi nejpůsobivěji, s nejsilnějším emočním nasazením rozebíralo Burianovo angažmá v rozhlasovém skeči z roku 1941 Hvězdy nad Baltimore. Na rozkaz nacistů v něm sehrál hanebnou roli „opilce Jana Masaryka“. Pomohl tím deklasovat exilovou vládu, jejímž byl Masaryk ministrem zahraničí.
Mrzká záležitost. Bezesporu. Uniklo mi ovšem, že by ve filmu se stejnou naléhavostí zazněl i dodatek. Totiž, že když po válce Buriana kvůli tomuhle úletu soudili pro kolaboranství, předložil rozhlas úřední oznámení. Stojí v něm, „že obviněný byl k účinkování přinucen, v důsledku toho svůj výkon podal způsobem neodpovídajícím obvyklé úrovni a po dobu několika let se dále rozhlasu vyhýbal.“
Přeloženo: Burian svůj part, když už jej nedokázal odmítnout, naschvál odflákl.
Kritik a teatrolog Vladimír Just věnoval Burianovi deset let bádání, aby pak vydal knihu Věc: Vlasta Burian. A posléze dodal, vyjma spousty dalšího, i toto: „Když jsem se pustil studia pramenů a archivních materiálů, prostudoval jsem kompletně všechny protektorátní Vlajky a Árijské boje, nenašel jsem s Burianem žádný rozhovor, žádnou „kolaborantskou“ zmínku, na rozdíl od dlouhé řady českých herců a režisérů, vesměs pozdějších národních umělců, teprve tehdy se mi pomalu vylupoval životní příběh ne příliš vzdělaného, jednoduchého a apolitického člověka, který měl ovšem komediální a sportovní dar přímo od Pánaboha, a jemuž bylo po válce strašně ukřivděno. Po roce 89, kdy se mi podařilo proniknout do archívu, kde jsem zjistil strašné věci, že vlastně celý ten případ Burian byl zinscenovaný, že ho odsoudila nikoli spravedlivá justice, ale jednak StB a jednak lidská závist.“
Burian se dal k Němcům? Nevěřte tomu
Burian po celou válku odmítal pobídky k účinkování v německých filmech. Semtam i za použití absurdní výmluvy, že on, rodák z Liberce, neumí německy. Šest let zavrhoval veškerá lákadla k výjezdům jeho divadla do Říše. Za trest pak od roku 1942 nesměl točit už ani české filmy. Ba co víc, zachránil několik lidí před koncentrákem. Prostě tím, že je zaměstnal ve svém divadle.
Podle vzpomínek Radovana Lukavského, jehož Burian zachránil od totálního nasazení, cítil obrovskou bezmoc: „Já vím, co o mě lidi říkaj - že kolaboruju. Ale co by na mém místě dělali, kdyby u nich u baráku zastavil vůz, vyskákali němečtí důstojníci a s velikým haló, že jdou navštívit CK - Feldmarschalla, by přinesli pití? Já jsem je k sobě nikdy nezval. Ale když přijdou sami, tak co mám dělat? Mám říct pánové, já s váma nemám nic společnýho? S logickým důsledkem, který by to přineslo?“
Ondřej Suchý v knize Vlasta Burian na cestě do 21. století píše: „Na podzim roku 1944 jsem byl v Lucerně na pořadu, ve kterém vystupoval také Vlasta Burian. Během představení se najednou obrátil k obecenstvu a řekl: „Povídá se, že se Burian dal k Němcům, ale není to pravda - nevěřte tomu“, a pokračoval v programu jakoby nic. Seděl jsem na balkoně a slyšel jsem to prohlášení docela jasně.“
Baarová: Do konce života mě to bude mrzet
Nic platno. V sedmačtyřicátém roce byl Burian odsouzen ke třem měsícům vězení a k půlmilionové pokutě. Pro kolaboraci. Pět let nesměl hrát. Psychicky jej to zdevastovalo.
Občansky a právně byl plně rehabilitován až v roce 1994.
Lída Baarová, jejíž výpověď Burianovi v soudní při uškodila, později napsala: „Nemohu říci, jak lituji, co se stalo. Vyhrožovali mně tím nejhorším, když nevypovím, co oni chtěli. Nepamatuji se, co jsem říkala - ani jsem to vlastně nevěděla, jak jsem byla konsternovaná a rozčilená. Nevěděla jsem, co mluvím já a oni. Byly to hrozné chvíle. Musila jsem říct, co oni žádali. Myslela jsem, že to ani nepřijde k soudu. Ale bylo to vlastně také proti mně. Vlastovi jsem nikdy nechtěla ublížit. Ale musela jsem to pod nátlakem říct. Do konce mého života mě to bude mrzet - věřte mně!“
A sám Vlasta Burian prý před tribunálem prohlásil. ,,Nejsem si vědom ničeho, co by ze stanoviska mého svědomí bylo závadné. Stavěl jsem se vždy za českou věc... I při mých značných pracovních výsledcích zdůrazňuji, že čest je mým největším statkem, který bych nechtěl ztratit.“
Lascivní Bohéma mu zatím v tomto úsilí rozhodně nepomáhá.
