Takzvaný „nekorektní kabaret“ Městského divadla Zlín bavil i z plátna, soudě podle reakcí skoro plného sálu v Cinestaru na pražském Andělu. Dílo režiséra Petra Michálka, který dvojníka titulní postavy našel v Markovi Příkazkém, se zjevně trefilo do nálady části společnosti teď a tady; klasikou se sotva stane.
Jednak proto, že příliš jasně dává najevo, ke kterému táboru se hlásí, jednak z důvodu, že jen rekonstruuje výsek už stokrát omílaných událostí loňského podzimu, jež lze shrnout do hesel Brady, dalajláma, řády 28. října, Čína. Obojí natolik patří ke konkrétní době, že za pár let by hra diváky minula jako krajinu.
Hlavně však zamrzí, že se účelová satira víc nedrží obecné podstaty, řekněme cesty do hlubin Ovčáčkovy duše, respektive do duše kteréhokoli mluvčího jakékoli celebrity, jíž se ze zamlžování, relativizování, zpochybňování a rozostřování přesné mluvy stala profese i posedlost.
Právě v okamžicích, kdy se Příkazký opájí vlastní dokonalostí diplomatického pseudojazyka vytáček a kliček, jde daleko za běžnou imitátorskou karikaturu Ovčáčka. Až si člověk s nadějí řekne, panečku, to by mohla být tragikomedie jako víno!
Jenže kabaretu stačí, jak zaznělo v úvodu přenosu, okřídlené „už jsme nemohli mlčet“, podpořené údajem „napsáno za dva dny, nastudováno během čtyř zkoušek“. Přičemž „napsáno“ znamená občasné charakteristiky postav z Wikipedie a „nastudováno“ hereckou stylizaci šilhající po Cimrmanovi.
Ano, tvrdí bijci Zemana a Trumpa se smějí nahlas. Ostatní se usmívají, ocení hezké inscenační nápady jako „televizní“ tlumočení do znakové řeči, trpí při kazatelských moralitách, litují kostrbatých rýmů v písničkách a při výrazu „Ty náš blbečku malá“ se vrtí, neboť to nemá ani nekorektní kabaret zapotřebí.
Ale hlavně postrádají více okamžiků, kde by šel divadelní zážitek nad více či méně aktuální publicistiku. S nadsázkou řečeno, v Ovčáčkovi čtveráčkovi je až příliš mnoho komparzních ovcí pro jednorázovou zábavu a paradoxně málo toho klíčového, totiž Ovčáčka.
