Mladý rakouský barytonista Markus Werba přijel v pondělí hostovat do sezony Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Pořadatel ho poctil hrdým titulem „hvězda Metropolitní opery“ dokonce na titulní straně tištěného programu. Pod taktovkou Ondreje Lenárda zazpíval Werba v Rudolfinu Mahlerovy Písně o mrtvých dětech. Člověk ale přitom spíš vzpomínal na kreace Thomase Hampsona, Geralda Finleyho nebo Matthiase Goerneho, kteří u nás v minulosti vytyčili kritéria v interpretaci Mahlera i německých písní obecně.
Na to, aby se dostal do stejné kategorie, chybí Werbovi jak atraktivní témbr, tak technická suverénnost, výrazová intenzita a celkové charisma. Může být ale zábavným Papagenem v Mozartově Kouzelné flétně, což je ostatně role, kterou roku 2014 zpíval v devíti představeních v Metropolitní opeře. Na jejím jevišti předtím ještě ztvárnil menší úlohu Harlekýna v pěti představeních Straussovy Ariadny na Naxu. Při vší benevolenci ke slovu „hvězda“ se tohle za hvězdnou kariéru v Metropolitní opeře zatím označit nedá.
Koncert sám o sobě naštěstí nudný nebyl. Orchestr hrál ještě skladbu Im Sommerwind od Antona Weberna a především symfonickou báseň Richarda Strausse Život hrdinův, která byla zahrána dostatečně přesně a efektně, aby se do ní šlo zaposlouchat.
Muzikály mu nesedí
Není nad elektronický archív Metropolitní opery. O britském barytonistovi Simonu Keenlysidovi, jenž v úterý koncertoval v Obecním domě, lze vyčíst následující: téměř šedesát odzpívaných představení od roku 1996, z toho řada hlavních rolí, včetně například Hamleta ve stejnojmenné francouzské opeře Ambroise Thomase, s níž tento pěvec před pár lety exceloval i v přímém kinopřenosu. To už se dá spíš označit za hvězdnou „metropolitní“ dráhu.
Keenlyside je samozřejmě starší než Werba, letos mu bude osmapadesát (i když na to nevypadá) a jistě řeší, co dál, zvlášť když si v posledních letech prošel hlasovými problémy. Není prvním operním pěvcem, který zkusil cross over a muzikály. Do Prahy přivezl svůj projekt Blue Skies, složený z různých evergreenů od Irvinga Berlina, Jeroma Kerna, Colea Portera, Kurta Weilla nebo Emmericha Kálmána. Na procházce americkou zábavnou hudbou první poloviny dvacátého století ho doprovázela komorní sestava hudebníků. A protože Keenlyside vždycky stavěl na takříkajíc hereckém zacházení s hlasem a na jevištním charismatu a má i velké zkušenosti s klasickými písněmi, člověk by tedy čekal, že si s tímto žánrem poradí.
A přesto spíš jen hledal ten správný „grif“. Navíc působil dojmem, že je není úplně zdravý. Každopádně se znova před očima a ušima vynořoval Thomas Hampson, který s báječným nadhledem a hlasovým kouzlem přednášel i muzikálové písně. Takový šarm a bohatý zvuk Keenlyside v hlase nikdy neměl, ale kupodivu neupoutal ani pěveckou výřečností. Tomuto introvertnímu pěvci, skvělému ve vystižení vnitřního světa komplikovaných hrdinů, odlišné hudební prostředí nejspíš nesedí. Na rozdíl třeba od Bryna Terfela, který si na nedávném pražském recitálu zazpíval i muzikály a pohyboval se v nich jako ryba ve vodě.
Keenlyside, který sice používal mikrofon, ale pouze decentně a často ho i odkládal, písně prokládal mluveným komentářem, takže výsledek spíš připomínal přednášku s ukázkami. Byly to ale právě jen zazpívané ukázky než originálně pojatá čísla. Kvůli tomu ovšem Keenlyside nepřestává být hvězdou – pokud se tím myslí silná osobnost a práce odvedená v minulých letech.
