V pohádkách se děje běžně, že po vyslovení zaklínadla člověk zkamení. Jenže Petru Burdovi se něco podobného přihodilo ve skutečném životě. Když bylo Petrovi sedm, znenadání mu začala tuhnout záda, pak krk, ruce, nohy. Z kostí se mu totiž uvolňoval vápník do svalů a kloubů, které pak začaly „kamenět“. Dnes, ve svých šestadvaceti, je na vozíku a činností, které zvládne, stále ubývá.
„Jednoho rána jsem se po probuzení zničehonic nemohl narovnat. Pro doktory jsem byl diagnostický oříšek, více než rok jim trvalo, než se dobrali správné diagnózy,“ vypráví Petr svůj příběh.
Lékaři to původně tipovali na onkologické onemocnění, takže ho zkoumali v pražské motolské nemocnici. Diagnózu konzultovali i v USA. Polykal kvanta medikamentů. Teprve později se od matky dozvěděl, že mu lékaři naplánovali život nejvýš do dvaceti let. Tuší, že jednou bude ještě hůř, přesto černé myšlenky do hlavy nepouští. Nepídí se po prognóze a žije tak naplno, jak jen mu to jeho stav dovoluje.
„Kdybych tvrdil, že se nebojím toho, co bude, kecal bych,“ přiznává, ale hned svou větu překlopí do pozitivní roviny. „Vlastně jsem na to zvědavej. Původně jsem si říkal – fajn, teď nemůžu skoro chodit, hůř už nebude. Ale najednou mi začala kamenět pusa. Už mi nejde otevřít čelist tak, abych jazyk prostrčil mezi zuby, takže mi doktoři vyhrožují umělou výživou. Přidala se cukrovka. Život mě zkrátka vždycky přesvědčí, že ještě hůř být může.“
Tohle vypráví bez jediného tónu beznaděje v hlase, tu a tam přibarví větu ještě černým humorem.
Opora muzikantů The Tap Tap
Už jedenáct let je Petr jedním z klíčových členů kapely The Tap Tap, složené z tělesně postižených studentů a absolventů škol pražského Jedličkova ústavu. Hraje na elektrické bicí a perkusní sadu různých „mlátidel“. Také svědomitě spravuje facebookovou stránku kapely.
Petrův životní elán obdivuje i Lucie Fialová, autorka knížky o kapele The Tap Tap Řiditel autobusu, která vyšla letos na podzim. „On je možná jediný z kapely, který se s postižením nenarodil. Ví, jaké to je, po škole zahodit tašku a až do večera běhat s klukama po hřišti. Ten nečekaný skok do nemohoucnosti pro něj musel být pořádně tvrdý,“ míní autorka knížky. A dodává, že půlrok strávený s handicapovanými lidmi z kapely, kteří energii rozdávají na koncertech, byl pro ni vlastně terapií.
Koncertů odehrají The Tap Tap za rok kolem šedesátky. Ve středu kapela vystoupí na Nové scéně Národního divadla s unikátním představením Nefňuka.
Asistenty nahradily partnerky
Po střední škole začal Petr studovat Metropolitní univerzitu a nestihl pouze bakalářskou práci. Teď už jeho čas pohlcuje hlavně rodina. Sociální byt v pražské Uhříněvsi s ním už dva roky sdílí přítelkyně Zuzana Knotková. Seznámili se přes Facebook kapely The Tap Tap.
„Petr mi byl podle fotky sympatický, oslovila jsem ho. Začali jsme si psát a brzy nato spolu i chodit,“ zavzpomíná třicetiletá matka dvou dětí.
No, chodit, Petr udělá nejvýš pár nejistých kroků po místnosti. „Co dnes sám zvládnu? Najíst se, když mi někdo jídlo připraví. Psát na počítači, vyčistit si zuby, přisunout si kafe. Ale už i v rukou mám omezenou hybnost, takže boty bych si nezavázal. Neudělám si sám hygienu ani se neoblíknu,“ referuje věcně.
Možná bude i svatba
Původně bydlel Petr v uhříněveském bytě upraveném pro vozíčkáře se dvěma spoluhráči z kapely a dvěma asistenty. Před dvěma roky se pánské osazenstvo bytu 3+1 rozrostlo o matky s dětmi. Stejně jako Petr si přivedl domů přítelkyni se dvěma potomky i frontman kapely Jiří Holzman. A tak ženy nahradily asistenty.
„Zlato, mohla bys mi prosím podat to kafe,“ obrací se Petr na Zuzanu. Té už ani nepřijde, že je nemocný. Oceňuje, jak je aktivní a kolik toho zastane. „Hodně mi pomáhá s holkama. Mladší dceru Klárku vodí ze školky, s osmiletou Kristýnkou se učí. Když je potřeba, jede nakoupit. Je fakt, že kluci potřebují pořád pomoc, takže si všichni pomáháme navzájem. Pro dcery jsou to strejdové, Petrovi říkají Pítý,“ přibližuje třicetiletá žena chod početné domácnosti. Přece jen v ní začíná být těsno, tak si zažádali o nový byt. Letos se však ještě všichni těší na společné Vánoce.
„Když jsem začala s Petrem chodit, kolegyně v práci si ťukaly na čelo. Nechápaly to. Ale když jsem je vzala za klukama z Tap Tapu, žasly, jak prima jsou to lidé. Na Petra jsem pyšná a ráda bych byla jeho ženou, jenže on se zatím do svatby nehrne,“ přizná Zuzana. „Do budoucna to nevylučuju,“ s úsměvem připustí Petr.
