Brno ve středu ztratilo velkou hudební osobnost. Ve věku 84 let zemřel jazzový trumpetista Jaromír Hnilička.
Narodil se sice českým rodičům v Bratislavě a později tam také shodou okolností studoval konzervatoř, slávy se ale hudebník dotkl právě v Brně. Ve slavném Orchestru Gustava Broma byl nepřehlédnutelnou a svéráznou osobností. Kromě hraní také skládal vlastní kusy, z nichž nejslavnější je Jazzová mše ze 60. let.
Hnilička chtěl být původně elektroinženýrem, osud však rozhodl jinak. „Jsem vlastně muzikantem z nouze,“ prohlásil v jednom z rozhovorů.
„Začalo to tím, že se můj táta vrátil z druhé světové války do Československa sice s medailemi a taky s vítěznou armádou, ale s tou americkou. Byl přesvědčený masarykovský důstojník, a když si pro něho přišli páni v kožeňácích, byl to konec mých nadějí, že budu tím elektroinženýrem,“ vyprávěl, jak jeho tatínka komunisté zavřeli a rodinu s maminkou vystěhovali z jejich bytu.
„Náhradní otec“ Gustav Brom
„Když se táta vrátil z Mírova, byl tak zubožený, že do roka zemřel. Jediná škola, kam jsem se mohl dostat, byla konzervatoř,“ vyprávěl Hnilička, jak mu tehdejší totalitní moc nedovolila studovat ani v Brně, naštěstí v jeho rodné Bratislavě to vyšlo. „Tam to nebrali tak ortodoxně jako u nás, a tak mě na školu vzali,“ vzpomínal v rozhovoru pro MF DNES v roce 2010.
Jaromír Hnilička
|
„Protože jsem neměl vůbec žádné peníze, hrál jsem s cikánama na svatbách a po barech, pak i coby stálá výpomoc ve Slovenské filharmonii, až mě Pepek Hruška v roce 1955 doporučil kapelníkovi Gustavu Bromovi. A ten si pro mě sám přijel do Bratislavy,“ popisoval hudebník nejen úžasnou osobnost „svého kapelmajstra“, ale i začátek dlouhého života s jednou z nejlepších swingových kapel na světě.
„V Brně mi Gustav Brom navíc sehnal podnájem a pak i byt. A půjčil mi peníze do začátku, staral se zkrátka tak, že je to v porovnání s dnešními bossy neuvěřitelné,“ popisoval Hnilička, jenž se svým pošramoceným kádrovým původem nemohl hrát jinde než v tělese, které Brom v tehdejším zvráceném režimu držel nad vodou snad jen svým charizmatickým přístupem.
Jaromír Hnilička vedle hraní v orchestru také experimentoval s různými nástroji a skládal. Kromě Jazzové mše je perličkou jeho hudba ke kdysi velmi slavné písni Dobrý den, majore Gagarine z roku 1961, kdy se první člověk dostal do vesmíru.
Práci čest, majore Gagarine? To neudělám
„Natáčeli jsme v Ostravě, načež přišel shora nějaký papaláš a říká: ‚Soudruhu Brome, kolem Země lítá sovětský kosmonaut. V jedenáct večer bude v televizi program, máme tady text Pavla Pácla, tak že byste to nahráli.‘ Původně ten refrén zněl Práci čest, majore Gagarine. A to jsem řekl, že to tedy neudělám,“ popisoval Hnilička.
„Takže tam dali ‚dobrý den‘. Pak jsme skladbu za deset minut natočili, vlastně jsme to odflinkli, protože jsme si mysleli, že se to zahraje jedinkrát v ten večer a dost. Jenže pak to rádio začalo hrát pětkrát za den,“ vzpomínal.
Na rozloučení s Hniličkou, které se koná v pondělí od 14 hodin na Ústředním hřbitově, nebude chybět hudba jeho životního orchestru. „Svému báječnému kamarádovi určitě zahraju i já,“ ujišťuje spoluhráč Mojmír Bártek, který je osudu vděčný, že s „vynikajícím trumpetistou, komponistou a člověkem“ mohl prožít tolik společných let.
