Ačkoli se v čase posunuli hlouběji, na počátek Československa do roku 1919, bije do očí, jak se Četníci z Luhačovic snaží svým předchůdkyním podobat. Na dvorku stanice se odehrává nevinné namlouvání s mladými strážci zákona, na něž matka dotyčné slečny čili Pavla Tomicová hartusí, aby bylo veselo.
Romanci na zralejší úrovni zažívá rovněž velitel v podání Karla Dobrého, ovšem na rozdíl od Tomáše Töpfera v Četnických humoreskách se vyjadřuje vzletnou knižní mluvou: „Jste šlechetná a nesmírně krásná.“ Jindy si zase vychutnává „klid a mír“, který „na frontě by byl předzvěstí dalšího útoku“.
Opakuje se rovněž struktura, každá epizoda zahrne jeden případ lehčí, jeden tragičtější. V promítaném dílu se potkaly dokonce tři, skutečný zločin hodný osmdesátiminutového rozsahu však nakonec zbyl jeden. A styl vyšetřování? „Jestli jste chlapi, tak se přiznáte!“
Vůbec se tu dost káže, s farářem i bez, k rozluštění se podávají morální poučky. Deklamace ve spisovném jazyce nejdou hercům do úst, především však jejich plochým postavám schází třetí rozměr: krevnatost, živelnost, jiskra, zkrátka dar, jímž si diváky získávali hrdinové Četnických humoresek.
Skanzenový kolorit je sice vydatný, od cikánského ležení přes stádečko krav až po obligátního obecního blázna, jenže sebepečlivější ilustrace konverzační vaty nestačí. Pouze Martin Donutil a Robert Hájek coby nováčci dospějí u partie šachu k názoru, že se tu dějí věci „jako na Divokém západě“. Kéž by.
