Kožená bunda, kytara, pohozené kalhotky od fanynek. Pro Pavla Kříže poněkud neobvyklé propriety pro natáčení. V novém filmu režiséra Dušana Rapoše Muzzikanti se ale věčný „básník“ Kříž přetavil do postavy rockera, ke kterému zkrátka takové rekvizity patří. „Sám mám tuhle hudbu rád a musím říct, že život rockerů je opravdu tvrdý. Už jen to věčné cestování musí být hodně náročné. Tělo musí v jednom kuse vydávat energii a ještě při tom vypadat mladě,“ řekl Kříž pro týdeník 5plus2.
Na plakátu k filmu Muzzikanti vedle vás visí podprsenky, což je takový vděčný rockerský suvenýr. Posílaly vám fanynky něco podobného v době, kdy po vás šílely díky sérii o Básnících?
Chodily mi v té době různé věci. Třeba lisované květiny, básničky, různé fotky... Opravdu různé. (smích) Spodní prádlo mi ale poštou nepřišlo. To asi moc necestuje, mělo by přistát u rockera na pódiu čerstvé. Nic jsem si z těch věcí ale neschoval.
Jak jste se sžíval s rolí drsného rockera? Úplně mi k vám nepasuje...
Pro mě to sžívání bylo přirozené, protože mám rock moc rád. Herec by se navíc měl umět sžít s čímkoli, když má dostatek času na přípravu. Stejně tak jsem se ve filmu o Lídě Baarové musel sžít s Hitlerem. V případě Muzzikantů to samozřejmě bylo příjemné, protože na rocku jsem vyrůstal. Takže to spíš bylo, jako když se potkáte se starou láskou.
Rocková hudba je jedna věc a zhýralý život rockera něco jiného. Setkal jste se při natáčení s něčím, co vás šokovalo?
Nedá se říct, že šokovalo, ale musím říct, že život těch lidí je opravdu tvrdý. Už jen to věčné cestování musí být hodně náročné. Tělo musí v jednom kuse vydávat energii a ještě při tom vypadat mladě. Alespoň na jevišti, tam nesmí působit jako staří páprdové. To my herci nemusíme, naopak se můžeme dostat k postavě, která je úplný protiklad.
Myslíte, že herec, který svou postavu nemá rád, to může schovat?
To se vždycky pozná. Víte, nemusíte mít rád zrovna toho člověka, ale musíte mít radost, že ho hrajete. Neznamená to, že musíte sympatizovat s Hitlerem, ale musíte si k němu najít cestu.
Je to u vás tak, že s vyšším věkem přicházejí zajímavější nabídky, než když vám bylo dvacet?
Tehdy byl problém v tom, že lidé a hlavně režiséři byli tak silně ovlivněni Štěpánem Šafránkem, že se báli, nebo prostě nedůvěřovali tomu, že bych byl schopen zahrát něco jiného. To se nějak zlomilo s novou tvůrčí generací, která tenhle problém, díky bohu, už vůbec nemá. Teď dostávám fantastické příležitosti. Podle mě je to smysl naší profese – že hrajete různé typy rolí. Když někdo hraje pořád to samé... Vůbec si to nedovedu představit. To musí být na sebevraždu. Někteří kolegové to dělají, ale třeba nemají ty příležitosti, nebo jim to dělá dobře. Každopádně já jsem moc vděčný, že dostávám různorodé možnosti. Mám radost, že si mě režiséři umí představit v různých postavách.
Filip Renč obsadil Pavla Kříže do role nacistického vůdce:
15. dubna 2015 |
Nemáte pocit, že za to tak trochu vděčíte i právě roli Hitlera?
Mohlo to udělat své. Ale já jsem hrál zajímavé věci i předtím. Třeba i pro děti. Například Karel Janák mi dal úžasnou roli padoucha ve filmu Ať žijí rytíři. Je ale pravda, že Hitler mohl v některých uvolnit pocit, že když jsem zvládl tohle, tak můžu zahrát cokoli. Teď nedávno jsem dostal moc zajímavou roli v televizní kriminálce, kde hraju psychopata, kterého pustili z vězení a pronásleduje svou bývalou ženu. S Jirkou Strachem zase točím pokračování seriálu Labyrint, kde hraju slizkého advokáta. To jsou všechno krásné věci.
Pavel Kříž ■ Narodil se 18. dubna 1961 v Brně. Po své emigraci na podzim 1987 (nejprve do Velké Británie a odtud do Kanady) vystudoval psychoterapii na univerzitě ve Vancouveru. Pracoval v nemocnici, kde poznal budoucí manželku Bonnie Glover, s níž dnes žije v Praze. |
Režisér Filip Renč, který vás do role nacistického vůdce obsadil, se nechal slyšet, že ve vás tuhle postavu viděl od začátku. To vás muselo překvapit.
Přitom s Filipem se známe hrozně dlouho. Když on studoval FAMU, já byl na konzervatoři. Jednou jsme se dokonce sešli v nějakém dětském filmu jako herci. Po letech jsme spolu točili televizní film, podle příběhu zavražděné spisovatelky Simony Monyové. Hrál jsem tam takového kamaráda hlavní hrdinky, který byl kapitán. Takže jsem nosil uniformu a takovou tu bílou čepici. Večer jsme pak seděli, Filip se ke mně otočil a říká: Zahraješ mi Hitlera!
Věděl jste hned, že na to kývnete?
Samozřejmě. To je výzva, kterou nemůžete odmítnout. Ať by to bylo jakkoli katastrofální.
Naznačil jste, že série Básníků vás tak trošku uvrhla do škatulky. Na druhou stranu je to jistě vaše životní role...
Nechtěl bych, aby to znělo jako stížnost. Je to také velká radost, když uděláte něco, co se lidem natolik líbí, že to sledují další a další generace. To se povede málokdy.
Takže vás Štěpán Šafránek neštval?
Tak někdy, to víte... Když si pomýšlíte na nějakou roli a tvůrce vám potom řekne: Víš, já jsem na tebe myslel, ale všichni tě vidí jako Štěpána Šafránka, tak to samozřejmě zamrzí. Naštěstí tohle zlomili mladší režiséři, kterým to bylo jedno. Nebo také zahraniční tvůrci, kteří Šafránka ani neznali.
Nejen „básník“, ale i tanečník a psychiatrPavel Kříž s Davidem Matáskem si v roce 1982 zahráli v prvním filmu ze série „Básníků“ (Jak svět přichází o básníky). V roce 2016 mělo premiéru šesté, zatím poslední, pokračování s názvem Jak básníci čekají na zázrak. Z posledních filmových rolí Pavla Kříže byla pro diváky jistě největším překvapením postava Adolfa Hitlera v Renčově snímku Lída Baarová. Ta se zapletla s nacistickými pohlaváry. „Je pravda, že z karavanu vlastně moc nevycházím, abych neděsil lidi kolem,“ vtipkoval během natáčení Pavel Kříž. Životopisné koprodukční drama sice slavilo divácký úspěch, pokud jde o návštěvnost v kinech, kritiky však příliš nenadchlo.  Z filmu Jak básnící čekají na zázrak (2016)  Pavel Kříž jako Adolf Hitler ve filmu Lída Baarová (2016)  Pavel Kříž a Alice Stodůlková ve StarDance IV (2012) Pohybový talent Pavel Kříž prokázal na parketu čtvrté řady show StarDance. Se svou taneční partnerkou Alicí Stodůlkovou dokonce v této řadě zvítězil. O svém životě a práci v Kanadě se s médii příliš nebaví. Emigroval tam už v roce 1987 a tato země se stala jeho druhým domovem. Tehdy prý za svým životem v Československu udělal tlustou čáru. Na univerzitě ve Vancouveru úspěšně vystudoval psychoterapii a mimo jiné následně pracoval v domech pro seniory. O tom, že empatie má na rozdávání, přesvědčil televizní diváky o mnoho let později v emocemi nabitém pořadu České televize s názvem Kousek nebe. Podstatou formátu bylo plnění přání lidem, kteří si své tužby z různých důvodů nemohli plnit sami. Kromě hraní před kamerou, divadla a dabingu se věnuje také zdravotní osvětě v oblasti cukrovky. Sám je mimochodem silný diabetik. Spolupodílel se také na přípravě televizního magazínu Manažerem vlastního zdraví. |
