Michael Kocáb je na roztrhání. Když zůstaneme pouze u jeho hudebních aktivit, tak připravuje velkolepý koncert Pražského výběru v pražské O2 areně, přichystal k vydání dva dávné a zapomenuté „živáky“ kapely a v plánu je i nová deska. Vedle toho si našel čas i na sólové album, o kterém věří, že jej prověří teprve čas.
Velký koncert Pražského výběru se uskuteční 7. prosince a nová deska měla vyjít ještě před ním. Co se stalo, že nevyjde?
Materiál máme připravený, ale nedohodli jsme se na dramaturgii. V podstatě jde o to, že každý jsme jinde, takže je potíž udělat desku stylově čistou. Ale materiál je, takže teď je to jenom věc dohody. Místo toho vyjdou dva záznamy koncertů starého Výběru, ten první je ještě s Ondřejem Soukupem.
To zní jako velká rarita.
Jde o dvojalbum, jmenuje se Na Václavskym Václaváku a je strašně zajímavé. Vůbec jsme nepoznali některé naše skladby a nebyli jsme schopní zjistit, kdo je napsal a jestli to třeba nejsou převzaté věci. Je možné, že nám někdo namítne, že něco z toho je ukradené. Ale to je jedno. Tak nějak to muselo být i u Beatles, když se šlo do jejich archivu. Ale oni v první etapě hráli po hospodách, takže dělali předělávky, hlavně všeobecně známé a slavné věci. Ale my jsme byli zaměření na novou vlnu, takže když jsme převzali nějakou ranou píseň od americké kapely The B-52’s, už to dneska pořádně nedohledáte.
Dobře, ale vedle toho tam jistě jsou i prokazatelně výběrovské skladby. Jaké další chuťovky na dvojalbu najdeme?
Je tam píseň, o které říkám, že je to prabába Zubaté. Čtyřikrát jsme ji poslouchali, než nám došlo, že se tam ozve jeden motiv, ze kterého se pak začala rodit právě Zubatá. Jinak jde o kompletně jinou píseň. A překvapilo nás, že je ta deska instrumentálně virtuózní. Zpětně jsem měl mylný dojem, že jako začátečníci jsme museli hrát hůř než dneska. Tehdy jsem cvičil osm hodin denně na varhany a zní to jako stroj. Pochopil jsem, proč jsme se tehdy stali tak rychle populární, protože to fakt byla jízda.
Takže jde o nahrávky dvou dávných koncertů, o nichž jste nevěděli?
My jsme se o to hlavně vůbec nezajímali. Těch koncertů byly mraky, nahraný mohl být kterýkoliv z nich. Vilém Čok je náhodou někde vyštrachal. Taky jsme řešili, jestli to můžeme vydat, když nevíme, kdo tu nahrávku pořídil. Jenže ten, kdo to nahrál, to vlastně prachsprostě ukradl, protože tam se nahrávat nesmělo. Takže se ani nemůže přiznat.
Bylo náročné upravit amatérský záznam tak, aby šlo koncerty dnes vydat?
Jasně, museli jsme z toho vytvořit stereo, nějak to vyčistit a nadupat. Ale hraje to dobře a je to zábavné. Dokonce mě napadlo, že jsme ty skladby mohli vydat a prohlásit je za novinky, jestli by to někdo poznal. A buď by říkali – dneska už nestojíte za nic, což by byl důkaz toho, že Výběr fungoval v sepětí se společenskou situací. Nebo by řekli – ti to zase rozjeli stejně. A to by znamenalo, že už to teď tak neumíme.
Že Výběr umí hrát, to se snad prokáže na velkém koncertu v pražské O2 areně. Na co se můžeme těšit?
Vedle koncertů Lucie nebo Kabátu to bude asi nejmonstróznější tuzemská show, která tu kdy byla. S tím rozdílem, že Lucie to absolvovala v pěti a u nás se na pódiu vystřídá celkem sto dvacet lidí – symfonický orchestr, filharmonický sbor, rockový sbor a ještě další hosté. Vychází to z koncepce Pražského výběru, která je zappovská, což znamená, že to je a bude velký hudební cirkus.
Kdo budou další hosté?
Prvně musím zmínit amerického dirigenta Stevena Mercuria, který má za sebou slavný vánoční koncert tří tenorů, stokoncertové turné se Stingem a běžně diriguje v Carnegie Hall. Ten bude dirigovat a osobně všechny skladby zaranžoval. Mimochodem, je teď větším znalcem naší hudby, než jsme my sami. Dokáže se se mnou dohadovat, jak co vlastně hraju. Pak tam budou Monkey Business, David Koller, Vojta Dyk, operní pěvkyně Gabriela Beňačková, samozřejmě Ondra Soukup a Jirka Tomek... no je jich kolem třiceti.
Upřímně si nedovedu představit, jak to chcete ukočírovat a vměstnat do jednoho večera.
Dělám na tom rok a různých parametrů je milion. Čas ode dneška do začátku koncertu mám zaplněný do hodiny. Normální by bylo, abychom s celým programem zalezli do podobné haly na měsíc až dva, kde by se to nazkoušelo. To ale dnes a v našich podmínkách nejde. Dělal to ještě třeba Michael Jackson, který na to měl prachy. Možná kdyby to bylo dlouhé turné, ale u jednorázového koncertu opravdu ne. Takže u mě od rána běží téměř virtuální realita. Na plátně je nasimulované celé jeviště, kompletní videa, světla i pyrotechnika a všechno se hýbe. K tomu asi třicet kamer. Na místě to bude režírovat Yemi A. D., protože já už budu na jevišti.
Nabízí se otázka, jestli před takovým koncertem budete nervózní.
Jako muzikant ne, to už léta nemívám a nevnímám. Ale za celý projekt ano. A hodně. Všechny sektory na sezení jsou vyprodané, možná ještě zbývalo pár lístků na stání, ale to zmizí hned. V horním patře jsme některé sektory ani neotevřeli. Nejenže tam je zvuk nanic, ale hlavně to začne mlít celou halou, to je ozkoušené. Ale stojíme před klasickou otázkou, jestli tam přece jen lidi nepustit. To jsou však drobné starosti. V podstatě máme vyprodáno, a co se týká nákladů, jsme dávno za vodou. Ale to nic nemění na tom, že mám mravenčení z toho, aby se to celé zvládlo logisticky.
K tomu všemu jste ještě vydal sólovou desku Abstract. Musím přiznat, že je velmi těžká na poslech. Jak jste se k téhle poloze dostal?
To má být těžké. Tenhle materiál budou poslouchat vaši pravnuci a budou si říkat, že to je ono. Zažil jsem to už mockrát. Když jsem v roce 1988 vydal desku Povídali, že mu hráli, tak to prošlo téměř bez povšimnutí. Dnes to lidi začínají doceňovat, takže tam bylo zpoždění jen třicet let.
Má smysl vydávat desku, o které vy sám víte, že nebude zatím přijatá?
Klidně řeknu, že Abstract je moje vrcholové dílo a úplně jsem rezignoval na posluchače. Dělám to pro sebe a pár lidí, kteří to ocení. Je zajímavé, že nejvíc se na to chytají úplně nejmladší. Studentům FAMU tak do dvaceti let se to líbí. Starší to nepojmou – není tam refrén, žádná písničková forma. Je to evoluční hudba, která teče jako řeka. Tak jaký refrén? Když vám refrén proteče, tak už podruhé nepřiteče, protože je někde v Děčíně. Je to čistý projev abstrakce.
Taková, řekněme experimentální, hudba bývá občas i technicky nedokonalá. Jenže u téhle desky, když se zaposlouchám do jednotlivých partů, tak všechno sedí.
Vidíte, a to jsem nepoužíval žádné dolaďování, jak co kdo nahrál, nebo v případě Matěje Rupperta, který tam hostuje, nazpíval, tak to zůstalo. Takže je to dané muzikantskou erudicí.
Přitom aspoň lehké dolaďování třeba vokálů je dneska v mainstreamové muzice vlastně standard, ne?
Já barvu hlasu, kterou dělá takzvaný autotune, vlastně miluju, okouzlilo mě to u Cher, u níž nemůže být pochyb o pěveckých kvalitách. Takže rád svůj zpěv o čtvrtinu půltónů podladím, proženu tímhle efektem a výsledná barva se mi líbí.
