Nejlevnější klobása nebo polévka se cenově pohybuje mezi 60 a 70 korunami. V pověstném festivalovém stanu se za 70 korun pořídí domácí buchta nebo deci sektu. Zmrzlina rychle zchladí za 50. A z hlavního dějiště nočního života, vinárny Bokovka, se šíří zprávy o malém pivu za 60 a deci vína za 120 korun.
Ovšem člověk nesmí být malicherný, hlavně že náš filmový průmysl překonal krizi. Podle Asociace producentů v audiovizi loni vzrostly obraty v domácí tvorbě, zahraničních zakázkách i reklamě, loni se u nás protočilo skoro sedm miliard a dokonce i návštěvnost kin se zvedla.
Hosana! Jenže nejúspěšnější desítku roku tvořily výhradně americké tituly a podíl českých děl na celkové návštěvnosti spadl poprvé pod dvacet procent. Náš nejúspěšnější loňský film, Život je život, skončil až dvanáctý se čtvrt milionem diváků.
Na otázku, jak odliv diváků z domácích snímků zastavit, odpověděl producent Pavel Strnad: „Asi musíme točit dobré, atraktivní filmy. Máme málo kvalitních žánrových děl včetně komedií. Měli bychom se nad tím zamyslet.“ To by vážně měli, a hodně rychle, než se z pojmu český film stane nadávka.
I takový oscarový scenárista Charlie Kaufman, který večer převezme cenu prezidenta festivalu, o tom ví své - totiž o penězích. „Píšu nejen vlastní tvorbu, nýbrž i na zakázku, protože z něčeho žít musím. Je to skličující pocit, když vám texty jen leží doma v šuplíku. Zkusil jsem televizi, seriál by mě zajímal, ale pilotní díl zamítli, že prý je to složité. Měli pocit, že by se na to nikdo nedíval - aspoň tak mi to řekli.“
Zdá se, že na složité filmy už se chodí pouze ve Varech. A dokonce se tu ve vedoucí pětici divácké ankety drží s nejlepší průměrnou známkou hned dva filmy o vozíčkářích a jeden o autistech. To je úkaz, který se tu hojně probírá u piva za poslední drobné v kapse. V levné vísce Praze se zase zahojíme.
