Považujete se vlastně za jazzovou zpěvačku a pianistku? Protože vaše minulá deska Glad Rag Doll, a především pak turné, se kterým jste v roce 2012 byla i v Praze, to nebyl jenom jazz.
Rozhodně jsem jazzová klavíristka. Ale jazzová zpěvačka? To je kategorie, do níž mám zařazenou Billie Holidayovou, Ellu Fitzgeraldovou, Dianne Reevesovou, které se svým hlasem dovedou improvizovat. Je divné o tom takhle přemýšlet. Asi jsem trochu jazzová zpěvačka, ale nevnímám se tak. Největší vliv na mě měl Nat King Cole. To byl zcela určitě jazzový klavírista, ale zpíval pop a všechno možné.
Na aktuální desce Wallflower máte coververze písní od Boba Dylana, Eltona Johna či The Mamas & The Papas. To byl tedy záměr, jak si rozšířit svůj záběr?
Vlastně ano. Je skvělé, že jsem mohla pracovat s producentem Davidem Fosterem a že jsme udělali tyhle interpretace popových písní, které byly úspěšné. Ale chci zdůraznit, že teď do Prahy přijedu s jazzovým kvartetem, takže se zase vracím ke svému tradičnímu repertoáru, který jsem od roku 2011 dost zanedbávala.
Takže se na to těšíte?
Velmi. Myslím, že bylo na čase. Když mi před rokem zemřel otec, dostalo mě to mnohem víc, než jsem čekala. Naštěstí jsem ještě před jeho smrtí udělala desku Glad Rag Doll, což byla pocta muzice, kterou jsem s tátou vždycky poslouchala. On byl dlouho a vážně nemocný, takže to pro mě bylo pár těžkých let. A když jsem se měla pustit znova do práce, byla jsem jakoby úplně strnulá. Ale život jde dál.
To mě mrzí. Mám bohužel za sebou stejnou zkušenost.
Takže asi víte, o čem mluvím. Vážně jsem nečekala, že to bude tak těžké. Chce to čas, aby se s tím člověk vyrovnal, ale nikdy to úplně nezmizí. Naštěstí mám dvě úžasné malé děti a život nemůže být zajímavější, než když kolem sebe máte dva devítileté kluky. Takže se chci vrátit i k hudbě, se kterou jsem začínala.
Diana Krallová vystoupila v Kongresovém centru - Praha, 26. listopadu 2009.
Čili v Praze to bude zase intimnější pojetí? Malý jazzový koncert?
Ano, jen s pianem a malou kapelou. Ta je ostatně stálá, bubeník Karriem Riggins, kytarista Anthony Wilson a basista Bob Hurst se mnou hrají skoro dvacet let a jsou pro mě jako bratři. Bude to zábava.
Rád bych se ještě vrátil k Wallflower Tour. Vy jste na něm hrála i další coververze, které však na desce nevyšly. Jak jste je vybírala?
Jsou písně, které jsou skvělé jako nahrávky, a pak takové, co fungují naživo. Každý den vozím děti do školy, pouštíme si hudbu a zrovna jsem poslouchala Ladies Of The Canyon od Joni Mitchellové. Jsou písně, které si prostě musíte vyhradit pro živé hraní, kde můžete vyprávět nějaký příběh, a je to jedinečný okamžik. Vlastně nevím, jestli bych chtěla nahrávat něco, co už je skvěle nahrané. Ale můžu ten příběh naživo převyprávět. Asi to znáte, že když se díváte na DVD s divadlem, málokdy to působí tak, jako byste tam opravdu byl. Já jsem tradicionalista a líbily se mi doby, kdy jste si o umělci sice mohl přečíst, ale musel jste se na něj zajít podívat, místo abyste se koukl na YouTube. Na druhou stranu je to skvělá věc. Jak jinak bych dnes mohla vidět Billie Holidayovou? Takže mám ráda obojí, i když to možná nedává smysl.
Nemůžu se nezeptat na vaši spolupráci s Paulem McCartneym, s nímž jste dělala jeho jazzovou desku. On kdysi točil i s Elvisem Costellem, vaším nynějším manželem. Nenapadlo vás někdy udělat něco všichni tři?
To ne. Ale když hrál Paul ve Vancouveru, šli jsme se na něj podívat s Elvisem a našimi dětmi, takže jsme byli všichni pohromadě. All together now... (začne zpívat písničku od Beatles a rozesměje se). Cokoliv řeknete, tak vypadá, že je fráze, kterou oni vymysleli, že jo? Šílené! Nicméně, já, Elvis a naši dva kluci jsme seděli a poslouchali songy Blackbird, New a písničku FourFiveSeconds, kterou udělal s Rihannou. Bylo to úžasné a najednou mě vyzval, ať s ním jdu zahrát My Valentine. Před celým stadionem jsem bez příprav usedla za piano a říkala jsem si: Panebože, co tady dělám?
