Turné je k aktuální desce, ale také k výročí Hodiny slovenčiny, která vyšla před třiceti lety. Čím je pro vás tohle album dodnes výjimečné?
Jožo Ráž: Byla to poslední deska, kterou vydal Elán v původním složení. A taky to bylo jedno z našich nejúspěšnějších alb.
Dovedete popsat, co se za těch třicet let ve vaší branži změnilo?
Ráž: Dneska je mnohem víc počítačové hudby, a tím pádem se někdy ztrácí kreativita. Mnozí autoři už netvoří, ale skládají, poskládají písničky tím, že si stáhnou hotové věci. Samozřejmě, že to lidé zkouší, ale je to pak cítit a slyšet. Čest výjimkám.
Ján Baláž: Důležité je, že upadá autorské právo. Takže se muzikou těžko vydělávají peníze, protože vám nikdo nezaplatí to, na co máte nárok a velmi obtížně se to vymáhá.
Kytarista Elánu Ján Baláž
Slovenská hudba 80. let na mě vždy působila světověji než tehdejší česká muzika. Produkcí, zvukem... Máte ten pocit taky?
Ráž: My jsme měli obrovskou výhodu v tom, že jsme byli blízko Rakouska a průnik tamní televize a rádia byl takový, že nás tvaroval, spíš podvědomě. V rámci mezinárodních dohod totiž tyhle stanice nešlo rušit. Tam jsme si naladili uši.
Vašo Patejdl: To by však platilo jen pro Bratislavu. A já si myslím, že celkově je v Česku mnohem delší tradice „hospodského“ muzicírování. Ostatně skupina Divokej Bill, která má Českého slavíka, je přesně tenhle typ. Což může být trochu dané mentalitou národa, ale podle mě i německým vlivem, takovým tím ein, zwei, drei, vier... pochody a polky. A to nemyslím pejorativně! Na Slovensku to bylo a je živočišnější, slova jsou měkčí, celý ten hudební vkus je takový soulovější. Slovenská a česká rádia dnes hrají úplně jinou muziku.
Na Slovensku vstoupil v platnost zákon, který určuje kvóty na slovenskou hudbu v rádiích. Vy jej podporujete...
Ráž: Já jsem organizaci, která za to bojovala, zakládal. Ten boj jsme vyhráli a dnes skutečně platí zákon, že komerční rádia musí minimálně dvacet procent produkce vyhradit pro původní slovenskou hudbu. Veřejnoprávní rádio má kvótu nastavenou na pětatřicet procent. A budeme bojovat dál, aby se to ještě zvýšilo. Je to nutné, slovenská hudba umírá.
Na druhou stranu, neměla by o zařazení do vysílání rozhodovat primárně kvalita tvorby, a ne její provenience?
Ráž: Jasně, že kvalita musí rozhodovat. Kvalitní slovenská muzika je s tou světovou srovnatelná, v tom není problém. Je potřeba bojovat za to, abychom si zachovali identitu.
Baláž: Já jsem se toho taky částečně účastnil a rád bych podotkl, že takřka všechny evropské státy takový zákon mají. I Velká Británie. Tam mají uzákoněných třicet procent. A pokud někdo tvrdí, že kvalitní slovenské hudby je málo, tak je tam úměra – čím méně ji budou hrát, tím půjde kvalita dolů. Stane se z ní branže, ve které se nedá finančně přežít, to znamená, že do ní noví kreativní lidé nebudou vstupovat.
Mám pocit, že už nejednou jste ohlašovali poslední koncert nebo turné. Jak to bude tentokrát?
Ráž: Pokaždé je to poslední koncert. Nevíme, jestli se dalšího dožijeme.
Patejdl: Vzpomínáte na ten starý vtip? Jak to, že jsi nebyl na poslední schůzi KSČ? Kdybych věděl, že je poslední, přijdu určitě...
Z vašich památných koncertů se mi vybavuje Letná, kde jste byli krátce po RollingStones a přišlo tam na vás víc lidí, a potom vystoupení ve slavné newyorské CarnegieHall. Na který vy vzpomínáte nejradši?
Patejdl: Tyhle dva určitě. To jsou milníky, které se budou těžko překonávat. Každý muzikant má nějaké mety. Dostat na koncert takové množství lidí jako na Letné, je skvělé. A v Carnegie Hall hráli lidé, kterých si strašně vážíme. To pro nás byl důležitý cíl.
Ráž: Podobně úžasný zážitek byl, když jsme kdysi vyprodali Lucernu čtyři nebo pět dní za sebou a až pršelo, jak se lidi potili.
Velké a známé kapely mají problém, že lidi na koncertech nechtějí poslouchat nové písně. Máte to taky tak?
Ráž: Jistě, že lidé chtějí, abychom je „překvapili něčím známým“. Ale je to paradoxní. Většinou chodí s tím, že písničky, co jsme udělali za komunistů, jsou vynikající. Potom však začnou jmenovat i ty, jež vznikly po revoluci. To, co se fanouškům líbí, je často automaticky „za komunistů“. S novými skladbami máme problém, že se k nim lidé musí dostat. A jsme zase zpátky u rádií. Z našich posledních pěti desek nezahráli ani notu.
Ovšem jestli někdo ještě prodává desky, tak Elán bude určitě mezi nimi, nebo ne?
Ráž: To ano. Posledního cédéčka jsme prodali patnáct tisíc. Dnes je to úspěch, ale Detektívky z roku 1986 se prodalo 650 tisíc kusů.
Desky se prodávají málo, v rádiích vaši současnou tvorbu nehrají. Odpusťte, ale jakou máte motivaci dělat nové věci?
Ráž: Máme smlouvu! Ale já jsem nezačal dělat hudbu, protože bych musel, ale protože jsem chtěl. A zatím mě to nepřešlo.
