RECENZE: Salman Rushdie ví, že vyprávění udrží v klidu i náruživou dámu

Pod názvem Dva roky, osm měsíců a osmadvacet nocí právě vychází nový román Salmana Rushdieho.

Spisovatel Salman Rushdie | foto: Reuters

Historie, jak se nikdy neudála. Historie, jak se děje právě teď. Těmito dvěma ne zrovna ladícími charakteristikami by se dal popsat román Salmana Rushdieho Dva roky, osm měsíců a osmadvacet nocí (v překladu Barbory Punge Puchalské vydala Paseka).

Kniha začíná zdánlivě jako historický příběh – vypráví totiž o andaluzském filozofovi 12. století Ibn Rušdovi (známém jako Averroes), který prohrává polemiku se starším myslitelem, s Peršanem al-Ghazálím. Zatímco Ibn Rušd se snažil smířit rozum a víru, protože byl zastáncem racionalistického přístupu ke světu, založeného na učení Aristotela, al-Ghazálí byl náboženský myslitel, autor knihy Vyvrácení filozofů. Reputace Ibn Rušda upadá... zato v jeho životě se začnou dít věci.

Zamiluje se do něj džinka Dunjá, tedy dáma z nadpozemské říše džinů. A rozhodne se mít s ním početné potomstvo. Stárnoucí filozof neodhalí, že má co do činění s nadpřirozenou bytostí (protože je racionalista). Legendární sexuální náruživosti džinek nestačí, objeví však způsob, jak svou ženu udržet v klidu: vyprávěním příběhů.

Vypráví další a další noc... záhadný titul Rushdieho knihy obsahuje odkaz právě na proslulé pohádkářské dílo Orientu. Tisíc a jedna noc se v Rushdieho knize odehrává v nové podobě. Sám děj knihy se košatí, nastupují nové postavy – například zahradník Geronimo záhadně se vznášející několik centimetrů nad zemí, kreslíř komiksů, který se ocitne v grafickém románu, zázračné dítě, v jehož přítomnosti zkorumpovaným jedincům naskakují hnilobné skvrny... A Rushdie jako nadmíru dovedný vypravěč dokáže udržet všechny vedlejší linie pohromadě, takže vyprávějí o tom, co je hlavní.

Jako dobrodružný film

A co to je? Svár rozumu s vírou? Střet lásky s nepochopením? Srážka historie s oblakem příběhů? Rushdieho kniha to vše uchopuje pomocí mytologické roviny: džinka Dunjá, někdejší žena Ibn Rušda, se po staletích vrací na pozemský svět. Musí vybojovat Válku světů – střet se čtveřicí mocných džinů, kteří stojí na straně zla. Román tady nabírá ještě další polohu: stává se dobrodružným „filmem“ o souboji superhrdinů. Rushdie se ostatně světem populární kultury v knize inspiruje a láskyplně ho zesměšňuje.

Zahradník Geronimo prožije s Dunjou vzkříšení své osudové lásky a zároveň si uvědomí, že i v něm je něco z džina. Patří totiž mezi její dávné potomstvo. Rushdie se kromě jiného mnohokrát dotkne otázky, co jsme my lidé vlastně zač. A zodpovídá ji popisy, co džinové na lidech obdivují: jejich schopnost znovu se vzchopit, stejně jako jejich schopnost lásky... Platí to samozřejmě i naopak: „... pan Geronimo pochopil, že to, co je na džinech zlé a odpudivé, je zrcadlovým odrazem odpudivého a zlého v lidech, že i lidská povaha vykazuje týž nerozum, bezohlednost, vzpurnost, zlovolnost a krutost a že bitva proti džinům je vlastně zpodobněním bitvy v lidském srdci.“ Jak ostatně říká Dunjá svému Ibn Rušdovi, když ho po stovkách let vzbudí v jeho hrobě: „Všechny důležité bitvy jsou v důsledku konflikty mezi láskou a nenávistí, a musíme věřit, že láska je silnější.“ Takže román o lásce? Bezpochyby.

Dva roky, osm měsíců a osmadvacet nocí

80 %

autor: Salman Rushdie

nakladatel: Paseka

překlad: Barbora Punge Puchalská

331 stran, 349 Kč

Rushdieho příběhy se rodí jeden z druhého a pohromadě je drží mimo jiné humor. Dva roky, osm měsíců a osmadvacet nocí je vnitřně velice veselá kniha, kde smích vyvěrá ze smíření. Se sebou samým i se světem v jeho proměnlivosti. Možná díky tomu, že Rushdie je mistr v práci s nejednoznačností. „Jak jsou dějiny zrádné! Polopravdy, nevědomost, podvodné triky, falešné stopy, přehmaty a lži a někde mezi tím vším skrytá pravda, ve kterou je snadné ztratit víru a oníž je proto snadné říct, že je chimérou.“

Rushdieho román má velmi daleko k proklamacím – přiznává nejednoznačnost, a zároveň říká zcela jasně, která strana je v popisovaném zápolení ta správná. Přestože to vůbec nemusí být jasné a přestože člověk stále znovu prožívá situace, kdy se, řečeno s autorem, „... zdá, že základním principem vesmíru je odbíhání od tématu“. I kdyby, usmívá se Rushdie.