Říkáte, že pracujete na nových písních. Budete je hrát už na turné?
Ano, to přesně máme v plánu. Nemůžu zatím slíbit, že do léta vyjde rovnou celá deska, ale aspoň něco vydáme. Samozřejmě jsme rádi, když ty novinky můžou lidi předem slyšet. Dneska je naštěstí všechno jednodušší. Prostě písničku pověsíte třeba na svůj web a posluchači se k ní dostanou.
To je vlastnost dnešní doby. Fandíte tomu?
Je dobré, aby fanoušci věděli, jaký zvuk jsme zamýšleli, místo toho, aby po internetu kolovaly jen nekvalitní živé nahrávky pořízené mobilem. A že můžeme bez problému pustit ven jen pár písniček, to je přece hrozně osvobozující, ne? Na druhou stranu je důležité mít pravidla, která vás trochu svazují. Já mám naštěstí Dextera, který mě dokáže motivovat. Jinak bych prostě vypnul a byl týden opilý nebo něco.
Když zmiňujete Dextera Hollanda, on je takřka výhradním autorem vašich písní. Vy skladatelské ambice nemáte?
Napsal jsem text k písničce D.U.I., která vyšla na EP Club Me určeném jen pro náš fanklub. Občas mám někde řádek, ale jinak opravdu většinu píše Dexter. A funguje to.
Už jste hrál v kapele, ale pořád jste dělal školníka. Věřil jste tehdy, že se jednou budete hudbou živit?
Ne, nikdy jsme si nemysleli, že bychom mohli z muzicírování udělat kariéru. Někdy v roce 1993, rok před naším průlomovým albem Smash, jsme jeli jako předkapela skupiny NOFX. Oni si koncertováním a nahráváním trochu vydělávali, a to byla z našeho pohledu fakt velká punková kapela. Takže jsme fakt nepočítali s tím, že by to mohla být obživa. Říkali jsme si, že by bylo super se tomu moct věnovat ještě tak rok nebo dva.
Jak se mimochodem cítí punkrocker, kterému je třiapadesát?
No... starý! Ne, vážně, cítím se fajn. Popravdě mě pořád nic nedělá mladším než možnost hrát naživo s přáteli a potom vyrazit na pivo. Fakt si to užívám.
Takže je to pro vás pořád víc zábava než kariéra?
Jednoznačně! Kdybych každý den seděl za stolem v kanceláři, určitě bych si připadal starší.
