Konceptuální přístup k módě za normalizace. To je téma výstavy s názvem Na hraně, která je až do 8. května otevřená v Respiriu v Uměleckoprůmyslovém muzeu. Tehdy takto svobodně pojímaná tvorba nebyla rozhodně v kurzu, takže i modely představované v jedné z budov Moravské galerie v Brně vznikaly převážně bez oficiální podpory, takřka v undergroundu.
Zvlášť pozoruhodné jsou práce předčasně zesnulého Brňana Michala Švarce, ale samozřejmě i dnes daleko známějšího výtvarníka Milana Knížáka a návrhářky Liběny Rochové.
„Spojující linkou jejich oděvní tvorby byl v této době vyhraněný názor na oděv, do kterého promítali provokativnost a ironii, prezentovali společnosti něco jiného, než bylo dovoleno a považováno za ‚normální‘,“ zdůvodňuje výběr osobností kurátorka výstavy Andrea Březinová.
Oděvní vizionář
A právě připomenutí díla velkého návrhářského talentu Michala Švarce je na této výstavě zvláště záslužné. Od roku 1994, kdy ve svých třiatřiceti letech zemřel na rakovinu, je to totiž vlastně poprvé, co je jeho dílo prezentováno veřejnosti. Po dvaadvaceti letech.
Navzdory tomu, že Švarc u nás tvořil v nejhorších možných letech pro takové umění a ve svobodných poměrech své koncepty už nestačil rozvést a završit, zasáhl nejen do brněnského dění velmi výrazně.
„V osmdesátých letech šlo o naprosto výjimečnou postavu autorské módy, jeho tvorba byla silnou osobní výpovědí,“ potvrzuje kurátorka Březinová a dodává, že dnes by Švarc pravděpodobně patřil k originálním postavám oděvního designu s přesahy do volného umění.
„Měl naprosto jasnou vizi, za kterou si nekompromisně šel. Oděv pro něj nebyl jen praktickou věcí nebo předmětem sloužícím ke zkrášlení. Pracoval s ním naprosto svobodně, vždy se snažil prolomit zavedené šablony v oblékání nejen žen, ale především mužů. Neustále se u něj opakuje motiv oděvů z devastovaných tkanin, které nazýval předešpiněné,“ přibližuje Březinová, jak byly Švarcovy modely jakoby poseté skvrnami, „zraňované“ nebo záměrně potrhané a proděravěné.
„Látky u něj mají blízko k japonské estetice akceptující omšelost, sešlost. Materiál degradovaný chemikáliemi ještě pokrýval graffiti, gestickou malbou, stříkanci nebo nápisy. Jeho oděvy vědomě pracující s ošklivostí a devastací neměly za normalizace u nás obdoby, šly proti blyštivé estetice doby,“ vyzdvihuje umělcovy práce Březinová.
Oblékl personál Expa v Seville
Švarc navíc už tehdy dokázal své detailně vypracované modely včetně bot, doplňků či šperků nejen výrazně nafotit, ale s vlastní choreografií a hudbou prezentovat na přehlídkách, které byly spíše performancemi či osobitými představeními. Navíc to vše i sám natáčel na videa.
Michal Švarc rovněž navrhoval kostýmy nejen pro velmi kvalitní brněnské ochotnické divadelní soubory té doby. Fotil i výrazné a podle jeho rukopisu dobře rozpoznatelné ženské akty.
„Už tehdy jsem vnímal a později si často připomínal, jak se pečlivě připravoval na každou akci, jak vždy věděl přesně, co chce, jak se dokázal vyrovnat s překážkami a jak přátelský při tom všem, co u jiných může vést k pocitu nadřazenosti, ke každému byl,“ vzpomíná sběratel Švarcova díla, fotograf Vít Mádr.
O Švarcově originalitě podle něho také svědčí, jak viditelně v Brně vynikal a ostatní jej brali jako inspiraci. „Brno mu už tehdy bylo malé, ale nevím, jestli si to sám uvědomoval,“ přemýšlí Mádr.
Švarc byl absolventem Střední průmyslové školy textilní v Brně a možná i proto také průzkumníkem na poli nových technologií a autorských postupů pro povrchovou úpravu materiálu a výtvarné zpracování.
Po sametové revoluci stihl v roce 1992 významnou zakázku, kdy vytvořil kolekci pro personál československého pavilonu na světové výstavě Expo 1992 v Seville. „Michal byl pro mě zjevením svou módní tvorbou, ale i způsobem života a hlavně pokorou a vůlí. A to zjevení vlastně trvá stále,“ uzavírá Mádr.
