V kriminálce hrajete nesmělého poručíka Ondřeje Kavalíra, který se učí od zkušenějších. Z čeho jste měl největší strach?
Když jsem dva natáčecí dny vozil Ondřeje Vetchého, Bolka Polívku, Filipa Blažka a Radka Holuba v autě. To se člověk bojí, protože kdybych naboural, půlka divadel nemá co hrát.
Během natáčení jste se potkal i s Miroslavem Hanušem, kolegou z Divadla v Dlouhé, který v seriálu ztvárnil protivného šéfa Korejse. Z toho, jak si bere prášky nebo loupe jablko, jsou úplné herecké etudy.
Míra tím chtěl tu postavu ozvláštnit. Nebo tím, jak se kouká na hodinky – jako by měl ciferník zespodu zápěstí. Viděl to v nějakém americkém filmu a utkvělo mu to v hlavě. Myslím, že Míra určitě Korejs není, ve skutečnosti je to sympaťák a má vkus, ale velice dobře té postavě rozumí.
Herec se většinou dostane díky své profesi k hraní na nějaký hudební nástroj. Vy jste si nejdřív našel kapelu a až pak jste se stal hercem. Jak se to přihodilo?
Díky trumpetě jsem se v sedmnácti dostal do Dětského divadelního studia na Praze 5. Dělalo se vánoční představení Komedie o hvězdě. Potřebovali hudebníka, který bude schopný říct i nějakou repliku, a mě to chytlo. Už jako tříletý jsem chodil do libereckého divadla, kde hrál táta. Když jsem dospíval, učarovalo mi Divadlo v Celetné a soubor CD 94, kam jsme pravidelně chodili s kamarády. Ale když se pak podávaly přihlášky, chtěl jsem se hlásit na geologii. Nicméně jsem to zkusil i na DAMU, i když táta (herec Jaromír Meduna, pozn. red.) mě odmítl na tu školu připravovat.
Proč?
Říkal mi, že to je těžké povolání, ať si vyberu něco jiného. Věděl, že herecký svět není lehký a mnohdy není ani spravedlivý. Někdy člověk může dělat cokoli a roli nedostane. Já měl štěstí. Už na DAMU si mě vyhlídl režisér Studia DVA Patrik Hartl a nabídl mi roli v inscenaci Madame Melville, kde jsem se mimo jiné potkal s Evou Holubovou a Ivanou Chýlkovou.
Co vás naučily?
Že největší štěstí je dělat s dobrými lidmi. Pro mě je to snad ještě důležitější než to, zda se ta hra povede. Ale to je samozřejmě taky fajn. A pak říkám, že je taky dobré z toho mít na nájem a na jídlo.
Týdeník Téma Jak to má Jan Meduna s divadelními zraněními? A co ho nejvíc bolelo při natáčení válečného dramatu Tobruk? Více se dočtete v pátečním vydání týdeníku Téma. |
Kdy se to začalo dařit vám?
Když jsem začínal, bydlel jsem ještě u rodičů. Na konci DAMU mi rodiče koupili garsonku a osamostatnil jsem se. Už jsem se uživil. Tehdy díky Studiu DVA a dalším hostováním, teď už mám asi pátým rokem stálé angažmá v Dlouhé.
Uživí vás jen to divadlo?
Uživí, i když plat v divadle není nikde moc dobrý. Ale někdy se povede, že točím seriál nebo film. Poslední dobou často dělám pro rozhlas, to je krásná práce.
Chodí na vás táta do divadla?
Chodí oba rodiče, chtějí mě podpořit.
A co říkají?
Rozebíráme to až s odstupem času, protože oni jdou po představení hned domů, už jsou to starší lidé (usmívá se). Řeknou mi třeba: Dobrý, ale mohlo to být kratší.
