RECENZE: Už třetí pocta Ježkovi. Tentokrát jen s kytarou, beze slov

Album jazzového kytaristy Libora Šmoldase s názvem Blue je za poslední rok už třetí poctou Jaroslavu Ježkovi, jehož 110. výročí narození si připomínáme.

Na fesitvalu Pozdní sběr vystoupil i Libor Šmoldas | foto: Martin Mráz

Libor Šmoldas: Blue

Nejprve přišel Ondřej Ruml s milými verzemi v aranžmá Mateje Benka, po něm s folkovějším pojetím Miroslav Paleček a teď tu máme pohled čistě instrumentální. Což je na české scéně dost velký unikát - málokterý český hráč si troufne na (téměř) čistě sólovou desku.

Nebezpečí pocitu jisté uniformity, kterému se nelze vyhnout ani při poslechu podobně pojatých nahrávek světových velikánů kalibru Joea Passe, relativizuje Šmoldas velmi šikovně.

Blue

75 %

Libor Šmoldas

New Port Line 2016

Jednak už tématem alba, totiž zpracováním písniček, jejichž většinu zná skutečně snad každý Čech, byť se tu nejde jen po Ježkově „best of“. A za druhé uměřeností stopáže nahrávek.

Velká část z nich si vystačí s necelými třemi minutami, do kterých se vejde jak známé melodické téma, na které se i vnímavý nejazzový posluchač chytne, tak rozvedení po způsobu hraní světových jazzových standardů a improvizace.

Kytarista Libor Šmoldas

Řečené však neplatí stoprocentně. Šmoldas si pozval pár hostů, s Davidem Dorůžkou si vystřihl přátelský kytarový duel plný vzájemného respektu na bázi Stonožky. Robert Balzar se přidal v Nebi na zemi včetně celkem kuriózního rozehrání ústřední melodie na kontrabas. A Vousatý svět dostal reinhardtovský nátěr spojením s kytaristou Tomášem Mikou.

Tečku za ježkovským albem učinil protagonista trochu zbytečnou, totiž zbytečně z konceptu vybočující a znatelně přece jen z jiného zdroje vycházející vlastní skladbičkou Left Too Soon.