RECENZE: Bizarní až k nevíře. Kopnout do Decibelů lásky je snadné

Tvůrci filmu s písněmi Michala Davida slíbili „udělat divákům radost; nic víc, nic míň“. A vlastně ji udělali, byť úplně jinak, než si přáli. Decibely lásky jsou totiž tak neskonale bizarní, až odzbrojují.

Podle čistě profesních měřítek vznikl film na odpis: hloupoučký, bezobsažný, autorsky, režijně i herecky nedomrlý. Jenomže na rozdíl od čirých kalkulů buranských frašek podává srdce na dlani s bezelstnou upřímností dítěte, jež se právě naučilo abecedu a složilo z písmen první vlastní dílo. Natolik dojemná neumělost nutně vede k smíchu víc než k pláči, byť „dítětem“ je scenárista a režisér Miloslav Halík debutující po šedesátce.

Věcně vzato by Decibely lásky unesly i nulovou známku, ale to by hrubě opomíjelo legraci, kterou poskytují – pravda, bezděčně. Deset procent zaslouží technická řemesla: střih je milosrdný, obraz ostrý, zvuk čistý, takže slovům se dá (bohužel) rozumět. Pohříchu čím slušnější řemeslo odvádějí najatí profesionálové, tím více z plátna křičí, že slouží totální prázdnotě.

Druhých deset procent – což je výraz nejvyššího osobního sebezapření – si připisuje muzika. Neboť i člověk, který odmítá kolovrátkovou vlezlost diskotékových dupáren s rýmovačkami typu „mám dobrej vkus, to je moje plus“, se cestou z kina s hrůzou přistihne, že si brouká „Čuměj, čuměj, nekoukaj“. Davidova muzika je zkrátka a dobře nakažlivá; tečka.

A posledních deset procent spadá na vrub ryzího masochismu, kouzla toho, čemu děti říkají „total bizár“ a jejich rodiče „tak pitomé, až je to krásné“. Aneb čím nevěřícněji člověk na plátno zírá, tím bezuzdněji se baví a přátelům pak sděluje: „To se nedá slovy vylíčit, to prostě musíš vidět!“

Vyprávět se Decibely lásky opravdu nedají. Není totiž co: změť figurek poházených bezcílně v prostoru se potkává řízením náhod v klubu, tanečním studiu, kavárnách či ulicích. Slečny střídající výrazy „hihi“ a „cool“ jsou volně zaměnitelné – s výjimkou doslova tragické, neboť prkenně lyrické Petry Svobody, jejíž protějšek Rudolf Hrušínský nejml. coby diskžokej po sezoně slibující „Ty kráso, to bude noc!“ s ní pobíhá v kapkách vody kolem kašny. Špetku přirozenosti si uhájí jen Filip Cíl a kupodivu Pavel Horváth, ale svádějí nerovný boj. Žádný dialog nemá obsah ani účel a jediné sdělení – láska nadevše – se pro jistotu vytesá i do závěrečného titulku.

Postavy trpí, při zpěvu rozpínají paže jako v Eurosongu a navzájem soutěží o nejmimoňštější větu; ve finále se utkají „Tolik k vašim dceřiným společnostem“ versus „Každý musí jít vlastní cestou“. Zkrátka romance se zvrtne v crazy, v nechtěnou parodii – a čím víc se zhoršuje, tím víc se vlastně zlepšuje, protože člověk už rezignuje, poddá se kouzlu nechtěného, hádá, co by se tak ještě mohlo přihodit – a žasne.

Decibely lásky

30 %

Česko, 2016, 91 min

režie: Miloslav Halík

hrají: Iva Janžurová, Rudolf Hrušínský ml., Alžbeta Bartošová, Filip Cíl, Aneta Vrzalová, Lucie Vondráčková, Pavel Horváth, Petra Svoboda, Rudolf Hrušínský nejml., Roman Vojtek, Václav Kopta, Martin Hejný, Marika Šoposká, Jakub Grafnetr, Michal Kurtiš, Karel Gott

Kinobox: 23 %

IMDb: 2.0

Tady je totiž možné cokoli. Dostaví se kus Hříšného tance, kus Titaniku, výtvarná rebelie, bitka na záchodku, zlí zbohatlíci, veselí popeláři, fotografické akty, šikovný hacker, Michal David na koncertu i píseň z jeho Tří mušketýrů při muzikálovém konkurzu. Vrchol ovšem tvoří pozdně romantické setkání postavy Ivy Janžurové s Karlem Gottem: to už je tak neskutečná estráda, nemluvě o přilepené prvoplánové zdravici, že snad řičí i promítač.

Kopnout si do Decibelů lásky je až vražedně snadné, jejich průzračný naivismus k tomu sám vybízí. Ale bylo by to spravedlivé? Protože člověk si musí chtě nechtě přiznat – ano, je to strašlivá slátanina, cosi jako sestřih devíti telenovel s písničkami, nicméně už dlouho jsem se na českém filmu tak srdečně nenasmála. Byť to tvůrci nezamýšleli.