V inscenaci Zabiják Joe hrajete hlavní roli. Na koho z kolegů jste se nejvíc těšil?
Trošku v legraci říkám, že se vždycky těším na Marka Taclíka, pokud teda přijde. Což se mu občas i povede. Marek toho má hodně, takže občas přijde o trochu později.
Týdeník TÉMAVychází v pátek  Jak Igor Chmela vnímá své účinkování v zábavné show Partička? A proč chtěl mít tři děti? Více se dočtete v týdeníku Téma. |
Vám se to nikdy nestalo?
Kdysi jsem nedorazil na představení do Celetné. Hráli jsme až od deseti večer, čemuž jsme říkali Nočníky. Byla to hra Plešatá zpěvačka. A já to zasklil. Domů jsem přišel asi o půl dvanácté a už z dálky jsem viděl u telefonu blikající záznamník. První zprávy začínaly: „Igore, kde jsi? Prosím tě, za pár minut začínáme.“ Byl jsem ale ve zvláštním klidu, protože jsem věděl, že to představení už muselo skončit. Dnes, když máme mobily, je člověk skoro permanentně ve stresu.
Jakou to mělo dohru?
Jedna z posledních zpráv byla: „Už nemusíš chodit. Jakub Špalek to za tebe skočil.“ Kolem půlnoci mě výčitky donesly až do divadla. Rozjel jsem se tam s flaškou pro Jakuba, který to zachránil.
Žádná pokuta?
Ne. Ještě když jsem byl v Národním, děsil jsem se, že budu muset někdy zaplatit představení, protože to dělalo nějakých 80 tisíc korun. Myslím, že se to stalo panu Vinklářovi. To je hned. Termín si nezapíšete do diáře, odjedete na chalupu a pak už se nestihnete vrátit.
Před dvěma roky jste založil s manželkou Janou Janěkovou a vašimi přáteli Davidem Prachařem a Lindou Rybovou divadlo Verze. Na repertoáru máte i hru Tři verze života. Byl dobrý nápad, že jste si s Davidem Prachařem prohodili partnerky?
Myslím, že jo, že to bylo osvěžení. I typově to tak vycházelo.
Je snazší hrát manžela jiné herečce než své vlastní?
Určitě. Měl jsem z toho společného divadla nejdřív obavy. Obavy být s manželkou na jednom jevišti, protože si to pak zákonitě taháte domů a na jeviště si zase můžete tahat něco z toho vztahu. Ale zatím se nám daří v tom bruslit. Prostě hrajeme spolu a je to způsob naší obživy.
Máte chuť někdy ženu režírovat?
Už ne. Jako herec se snažím do toho nikomu nekecat. To je práce režiséra.
Bylo období, kdy jste měl opačné snahy?
To už je dávno. A pak mám taky jednu úsměvnou historku s bolavým koncem. Při zkoušení té inscenace Tři verze se mi povedlo manželce zlomit nos. Nešťastnou náhodou. Manželka hrála opilou a nějak se na mě sápala. Pak byla pauza, během které jsem přemýšlel, že jí řeknu, ať se na mě nesápe, že stačí, když řekne tu repliku. Ale nakonec jsem si řekl, že ji nebudu režírovat, protože bych to taky neměl rád. Tak jsem to neudělal. Žena to pak hrála jako před pauzou. Jenže já žil nějak v tom, že jsem ji tu připomínku přece jen dal, a hrál jsem to už jinak. Trošku jsem se od ní odtahoval. Až jsem se dostal na kraj sedačky a upadl. A při tom pádu jsem ji loktem praštil do nosu. Slyšel jsem křupnutí a věděl, že je zle. Žena byla strašně statečná, jen si dala hlavu do dlaní. Když ruce odtáhla, měla nos na stranu. Chtěla zkoušet dál. Večer měla představení, chtěla hrát. Tak to jsem jí zakázal. Místo toho jsme jeli na pohotovost, kde jí to srovnali.
