Ian Anderson je v Česku častým hostem, ať už s Jethro Tull, nebo sólově. Naposledy vystupoval loni v dubnu v pražském Kongresovém centru za doprovodu symfonického orchestru. Jethro Tull The Rock Opera, s níž je aktuálně na turné, přinese zase jiný zážitek. Program se skládá z hitů jeho domovské kapely i Andersonových novinek a líčí fiktivní příběh, v němž se zemědělský odborník Jethro Tull z novověké Anglie dostává do blízké budoucnosti. Živou kapelu budou doprovázet také virtuální hosté, především zpěváci, na velkém plátně za pódiem.
V Česku už jste hrál, jak na to vzpomínáte?
Dokonce jsme tu hráli mockrát a mám pocit, že poprvé jsme v Praze byli už na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Je to nádherné město, ale nikdy jsem neměl příležitost si ho prohlédnout jako turista. Tak to je, když k vám jedu za prací. Odpoledne je zvuková zkouška, pak do půlnoci koncert a na památky není čas. Nicméně každý rok si najdu čas, kdy se soukromě vracím na místa, kde jsem koncertoval. A Prahu mám taky v plánu.
Vždycky mě zajímalo, jaké to bylo, když Jethro Tull na konci šedesátých let začínali. Tehdy vrcholilo období hippies, začínaly velké rockové kapely a do toho jste přišel vy s flétnou. Jak na to lidi reagovali?
My jsme začínali jako bluesová kapela, ale popravdě většina z nás u toho nechtěla zůstat. Takže jsme se posouvali dál. Ale i tak jsme díky mojí flétně nezněli jako „běžná“ bluesová kapela. Nebyli jsme jako John Mayall & the Bluesbreakers nebo Fleetwood Mac. Bylo to jiné a to se lidem líbilo.
Před dvěma lety jste se rozhodl ukončit činnost Jethro Tull, přesto však teď jedete turné s rockovou operou založenou na písničkách Jethro Tull.
Ono nešlo o konec Jethro Tull, jen mi přišlo hloupé vystupovat pod tímhle jménem, když v kapele už nebyl nikdo ze zakládajících členů. Jeden zemřel, další sice žije, ale není ve stavu, kdy by mohl koncertovat. V kapele se vystřídalo šestadvacet lidí, takže si nechci hrát na nějakou autenticitu. A byl bych rád, aby si lidi pamatovali moje jméno, jsou to moje písně.
Myslím, že to jsou zbytečné obavy. Vždyť Jethro Tull a Ian Anderson jsou skoro synonyma, ne?
Možná u skalních fanoušků, ale spousta lidí zná Jethro Tull jen podle muziky. Což je samozřejmě v pořádku. Když jdete do Royal Albert Hall, taky ne každého zajímá, kdo diriguje, ale jdete si poslechnout konkrétní skladby, dejme tomu od Beethovena. Mimochodem, musím v téhle souvislosti zmínit Davida Bowieho. Já jsem se sním potkal a byl to fakt milý chlapík. Ale nedával moc rozhovory, všichni jsme znali hudbu Davida Bowieho, ale vlastně jsme nevěděli, co je zač jako člověk. Tak to někdy chodí.
Vraťme se ještě k aktuálnímu turné. Na co se vlastně fanoušci můžou těšit?
Spousta lidí si myslí, že jde o příběh kapely Jethro Tull, ale není tomu tak. Ve skutečnosti je to zdramatizovaný příběh skutečného Jethro Tulla, podle kterého jsme kapelu pojmenovali. Byl to anglický agronom a průkopník potravinářské výroby z 18. století, který vynalezl secí stroj. No a my jsme jej přivedli do blízké budoucnosti, kdy je potřeba uživit miliardy lidí na Zemi.
Jak jste na to jméno přišli?
Vymyslel ho náš manažer, který studoval historii. Když jsme v roce 1968 začínali, často jsme měnili název kapely. Nebyli jsme moc dobří, a tak jsme předstírali, že jsme pokaždé jiná skupina, abychom se mohli dostat znovu do stejných klubů. Potom nám slavný Marquee Club, kde se konal třeba první koncert Rolling Stones, nabídl, že v něm můžeme hrát pravidelně každé úterý. Tou dobou jsme si zrovna říkali Jethro Tull a už jsme u toho jména zůstali.
Budou to dva roky od vydání vaší zatím poslední sólové desky Homo Erraticus. Chystáte další?
Mám asi dvanáct nových textů, se kterými chci během roku pracovat. Takže nová deska bude a měla by vyjít někdy v roce 2017.
