Nevadí vám, že si vás ještě stále lidé spojují hlavně s vaší dětskou hereckou rolí Honzíka v seriálu Arabela?
Je to taková krásná ztráta. Tato role mi neuvěřitelně pomohla. Díky popularitě se mi celý život otevíraly dveře. Na druhou stranu to ale může i uškodit. Lidé ve mně stále vidí toho malého Honzíka.
Myslíte si, že nebýt seriálu, byl byste dnes něčím jiným?
Možná ano, i když herectví bylo vždycky na prvním místě – a pak samozřejmě režie. Jako malý jsem měl také talent ve hře na klavír. Ale nemohl jsem šest hodin denně cvičit na piano, takže jsem v sobě ten talent úplně zabil a dnes už si jen tak hraji pro sebe Jarka Nohavicu. Také mne jako kluka velmi bavila matematika a chemie. Kdybych se dnes měl rozhodovat a nemohl dělat to, co teď dělám, šel bych na medicínu. Farmakologie mě totiž vždycky hrozně bavila. A máme v rodině skvělého doktora, který mne léčí od narození, a ten vždycky strašně chtěl, abych šel na medicínu. Já jsem teď takový doktor amatér, což je asi nejhorší možná věc, protože si občas troufám lidem i radit a to může vést k neskonalým škodám.
Není vám líto, že na úkor práce strádá váš soukromý život? Že nemáte děti?
No, to víte, že ano. A já doufám, že to všechno ještě přijde a čeká mě to. Můj život je hodně rozevlátý a každý můj den je jiný. Někdy jsem pryč do noci a pro ženy nebude úplně jednoduché se mnou žít. Musí přistoupit na to, že nikdy nebudu ten typ člověka, co bude v půl páté doma a bude se starat o rodinu. Pro mě je hezký večer doma vzácností.
Měly vaše partnerky právě s tímto problém?
Těžko se dá skloubit můj život s životem někoho, kdo má pravidelnou pracovní dobu a pak sedí sám doma a čeká na mě. Chápu, že to pak se mnou musí být nuda.
Ondřej Kepka s bývalou partnerkou operní divou Andreou Tögel Kalivodovou.
Můžete prozradit, jestli je teď na obzoru nějaká žena?
Ještě jsem to nikde veřejně nesdělil, ale ano, teď mám po svém boku partnerku. Můj poslední vztah se bohužel rozpustil velmi nečekaně a víc bych to nechtěl rozvádět. To bych si musel dát půl litru slivovice. Bylo to velmi smutné období a hodně jsem to prožíval. Kritizoval jsem za to sám sebe a vyčítal jsem si, že to skončilo. A teď mám krásný čerstvý vztah, který vypadá nadějně. Nechci to ale zakřiknout.
Je partnerka z oboru?
Je z příbuzného oboru, takže by mohla mou práci docela dobře chápat. Ale nechci víc prozrazovat.
Vaše maminka Gabriela Vránová je herečka a vy jste měl možnost s ní několikrát spolupracovat. Klapalo to?
My s mámou vůbec nemáme problém. Chováme se jako profesionálové. Můj profesor Boris Rösner nám vždycky na škole říkal, ať si děláme, co chceme, ale ať si pamatujeme, že vztahy do práce nepatří. Takže se toho držím. Na place říkám mámě Gábi, ona mi říká Ondro. Nenadržuji jí a naopak jí někdy dávám dost zabrat. Až si lidé říkají, proč jsem na ni tak drsný. Tolik spolu ale neděláme. Bylo toho málo. Jednou jsem točil s mámou a paní Maciuchovou pohádku a trochu jsem paní Maciuchovou favorizoval a máma to špatně nesla.
Ondřej KepkaNarodil se 28. září 1969 v Praze. Působí jako režisér, scenárista, moderátor a v poslední době se věnuje intenzivně i fotografii. Je synem herečky Gabriely Vránové a Jiřího Kepky, profesora matematiky. Natočil mnoho dokumentů. Mezi jeho poslední díla patří například filmový dokument Dopisy od Karla Čapka. |
Mluví vám někdy maminka do práce?
Tak snaží se, ale já ji k tomu nepouštím a nedám se. Vzájemně se ale hodnotíme a jsme velkými kritiky. Nebojíme se říct věci přesně tak, jak si je myslíme.
Nepožaduje po vás vnoučata?
To je věčné téma. Ale já jsem v tomto směru strašně zodpovědný. To je trochu problém. Nikdy jsem si nechtěl pořídit dítě jen tak. Někteří kolegové mají pět dětí a každé s jinou ženou. Tak jsem to nechtěl. Nikdy jsem neplánoval, že bych po čtyřicítce ještě neměl mít děti. Dokonce jsem se okolo dvaceti měl už i ženit. Ale život nebývá většinou tak, jak si ho vysníme. Kdybych se býval tenkrát oženil, tak už bych teď možná byl na velvyslanectví někde v Asii. Dotyčná byla v diplomatických službách. Tak bych v nějaké tramtárii asi vedl dramatický kroužek.
Vnímal jste větší zájem žen díky roli v seriálu Arabela?
To víte, že to hrálo nějakou roli. Ale my kluci jsme hodně zaostalí, takže jsem to ve většině případů nevnímal. Vím, že si Veronika během natáčení prvních dílů Arabely chtěla pořád hrát na rodinu a já jsem byl strašně naštvaný. Vůbec jsem nevěděl, co po mně chce. Nesnášel jsem už jako malý kluk, když mi někdo organizoval život.
Byl jste zlobivé dítě?
Ne, to vůbec ne. Já jsem nebyl rebel. Ale pamatuji si, že jsem trochu vzdoroval ve škole, když mne nutili o velké přestávce chodit s ostatními dětmi po chodbě a procházet se. Takže jsem seděl ve třídě na židli a učitelky mě marně tahaly na chodbu.
Ondřej Kepka s rodiči Jiřím Kepkou a Gabrielou Vránovou
Díky mamince herečce jste se pohyboval mezi velkými herci. Ovlivnilo vás to nějak?
Hodně. Já jsem se neustále pohyboval v prostředí, kde byli o mnoho starší lidé. Především to byly ale osobnosti. Osobnosti, které to nemusely nijak „hrát“, prostě „existovaly“ a měly přirozenou autoritu. Někdy bych chtěl k něčemu podobnému dozrát. Tak uvidíme.
Před pár dny v televizi běžel váš zatím poslední dokument o Karlu Čapkovi. Proč zrovna tato osobnost?
Moje máma má obrovskou knihovnu. Ač se to o ní příliš neví, je to žena neuvěřitelně sečtělá. Můj dědeček byl profesorem vyučujícím český jazyk, francouzštinu a literaturu. A právě díky němu jsme měli v knihovně mnoho knih a mezi nimi i díla Karla Čapka. A když už mi bylo okolo jedenácti let a hledal jsem nějaký text pro přednášení do školy, máma říkala, že už bych měl zkusit nějakou prózu. Vybral jsem si od Čapka Zahradníkův rok a měl jsem s ním velký úspěch. Vyhrál jsem celostátní kolo soutěže. A takto nevinně to vzniklo. Od té doby jsem se dostával ke složitějším Čapkovým knížkám a zjistil jsem, že mi jsou jeho myšlenky neuvěřitelně vlastní.
Prý jste byl velmi negativně zaskočen Londýnem, kde se část dokumentu natáčela. Je to pravda?
Je to na mě až příliš multikulturní město. Je tam obrovský zmatek a vlastně to město vůbec nechápu. A tím jsem u velkých milovníků tohoto města narazil. Čapek byl šokován z ruchu a já jsem byl šokován z toho, že v taxíku jsem jel s Pákistáncem, na letišti jsem potkal skupinu Indů a vlastně jsem marně hledal pravého Angličana. Pro mě je to trochu zoologická zahrada a nemyslím to ve zlém. Jdete po ulici a vidíte na každém rohu jiné komunity. Já jsem říkal, že si připadám jako ve snu, kdy máte horečku. Šokovalo mě to, deprimovalo a necítil jsem se tam vůbec dobře.
Co vás naopak tedy na cestách příjemně překvapilo?
Obrovská změna nastala, když jsme se dostali do Skotska. To je země vzdušná a krásná. Sice temná a teskná, takže léčit z depresí bych se tam nejezdil, ty bych tam spíš získal. Ale to celkově v Británii. To podnebí k tomu úplně svádí. Měl jsem pocit, že jsem na konci světa. Nedodávalo mi to moc energie. Jinak mě ale ta nesmírná širokost skotské země fascinovala. I to, že tam lidé dokážou žít a přežít ty nevlídné podmínky.
Zbývá vám vůbec při vašem pracovním nasazení čas na koníček?
Jsem velký nadšenec fotografie – u focení odpočívám. V Británii jsem měl s sebou velkoformátový přístroj na klasický film a vzniklo tak mnoho fotografií – především Skotska. Vymyslel jsem kalendář Británie 2016, který jsme také pokřtili na předpremiéře filmu. Původně to měla být odměna pro drobné podporovatele, ale lidem se líbil a tak jsem ho musel vyrobit více a nabídnout široké veřejnosti. I z takové věci mám velkou radost. Rád fotím přírodu, ale také portréty a divadelní fotku.
