RECENZE: Gary Clark Jr. je hudební všežravec krůček od osobitosti

Nové album kytaristy Garyho Clarka Jr., který v létě koncertoval na Pražském hradě, nese název The Story of Sonny Boy Slim. Ukazuje v plném spektru jeho velký talent. A také drobná úskalí ambic, které z něj vyplývají.

Gary Clark jr. (20. července 2015 ve Španělském sále Pražského hradu) | foto: ČTK

Gary Clark Jr.

Zatímco koncertně se projevoval zprvu jako ryzí bluesman, už jeho debutové album Blak And Blu (recenze zde) bylo stylově pojednáno mnohem šíře. A v tomhle duchu pokračuje i druhé album. Přestože jeho název je vlastně ryze bluesový: „příběh“ je entita, na které si začasté zakládá nejen bluesmanský přístup k textům, ale i životaběhy mnoha jeho protagonistů; a Sonny Boyů i Slimů má bluesová scéna na rozdávání.

Ač by Clarkovi fanoušci ve svém idolu viděli nejraději nového Hendrixe, už v případě debutu někteří recenzenti poukazovali na narůstající princeovskou orientaci Garyho Clarka Jr.. Novinka to potvrzuje. Počínaje tím, že většinu nástrojů, tedy nejen kytar, ale i bas, kláves a bicích nahrál sám. A když si poslechneme jeho fistuli v Our Love nebo Hold On, jako by se do něj sám Božský Slizoun vtělil.

The Story of Sonny Boy Slim

75 %

Gary Clark Jr.

Warner Music 2015

Víc než blues je na téhle desce funku (Star), soulu (Our Love), jakoby vyfetlého rocku (Grinder), hiphopových inspirací (Hold On) či hustého hardrocku (Stay). A ani když vezme Clark do ruky akustiku a foukačku, neleze mu z toho žádná Mississippi, ale spíš newyorská kavárna v době folkové revoluce. Ale přitom tam někde ten spodní bluesový proud zůstává.

Hlavně samozřejmě ve vedení kytarových linek, ty se v bluesovém feelingu prosazují bez ohledu na „kabát“. Když Clark hraje sólo, je to vždycky ten chlapík v kloboučku, na kterého s obdivem a potěšením, že „to“ pořád pokračuje, koukají všichni ti jeho potenciální dědečkové, jako tomu bylo třeba na onom bluesovém summitu v Bílém domě (více zde).

Gary Clark jr.

Blues se totiž nelze zbavit jen tím, že se obalí do jiných rytmů a harmonických staveb. A to je na tom právě vynikající: The Story of Sonny Boy Slim totiž vlastně je pořád bluesová deska, ale v moderním slova smyslu. Bez dogmatického dodržování dvanáctkových tříakordových struktur. Právě díky takovým lidem máme jistotu, že blues nezůstane muzejním exponátem.

Jediné, co lze Clarkovi vytknout, je přetrvávající snaha obhospodařit oněch různých mixů kdečeho s blues až příliš. Tak zněly výtky některých recenzentů už k debutu. To by bezpochyby vyřešila lepší, ieálně externí produkce. Možná by to pak tomuhle nadanému všežravci pomohlo najít ještě originálnější rukopis. Pak už bychom nemuseli mluvit o tom, že by Gary Clark Jr. mohl být „nový Prince“, ale „nová osobnost“.