Je půl roku po 2. světové válce. Češi cítí vděčnost ruskému národu za osvobození od nacistického teroru. A přestože ještě komunisté v republice nestojí u moci, fakticky se už přes nás začíná převalovat vlna ruské sféry vlivu. Češi tak vědomě přehlížejí náznaky počátku nového útlaku, který potrvá více než čtyřicet let.
V kalendáři má ministr zahraničního obchodu československé vlády Hubert Rybka zatrhnuté datum 23. listopadu 1945, v tento den podepíše s ruským protějškem Ivanem Vakulinem dohodu, o které se bude desetiletí šuškat, ale fakticky zůstane její znění utajeno až do devadesátých let.
„Díky té smlouvě se ve velkém rozjela těžba uranu na Příbramsku, a to se tím stalo největším ložiskem v zemi,“ připomíná ředitel Hornického muzea Příbram Josef Velfl.
Vlády Československé republiky a Sovětského svazu sepisují v Praze mezivládní pakt, který naši stranu zavazuje k tomu, že veškerý vytěžený jaderný materiál na našem území jsme povinni dodávat Sovětům.
„Smlouva se vymykala dosavadním pravidlům mezinárodních právních aktů, především z toho důvodu, že pro nás z ekonomického hlediska byla nevýhodná. Československý stát se zavazoval i k dodávkám všech budoucích zásob, o kterých v tu chvíli ještě neměl ani jasnou představu. To se v mezinárodním obchodu běžně nepraktikuje. Smlouva se dá označit jako náš dar Sovětskému svazu,“ vysvětlil Velfl.
Uran jako zbrojní materiál
Počátek sovětského úsilí o veškerý československý uran je nutné hledat ve chvíli, kdy na konci války dopadají na japonská města Nagasaki a Hirošimu americké jaderné bomby. Uran se stal světovým strategickým zbrojním materiálem. Pramen nadcházející studené války se navíc pomalu dral z hlubin světového soupeření o moc na povrch.
Ložisko uranu na Jáchymovsku brzy zesláblo, a tak roku 1947 přijíždí do Příbrami skupina vedená sovětskými geology, výsledky průzkumů jsou nad očekávání dobré a Příbramsko se postupně stává hlavním střediskem těžby.
„Nejstarší dvě uranové šachty, Vojna 1 a Vojna 2, tu byly zaraženy v roce 1948 nedaleko obce Lešetice. Mezi nimi byl unikátně postaven dodnes dochovaný pracovní lágr Vojna, ve kterém byli nejprve němečtí váleční zajatci, kteří se podíleli na předcházejícím geologickém průzkumu a otevření dolů. Později je vystřídali chovanci tábora nucených prací a od roku 1951 vězni, z nich byla velká část politických odpůrců režimu odsouzených nejednou ve vykonstruovaných procesech,“ vypráví ředitel příbramského muzea.
Šachet na Příbramsku postupně přibývalo. Poslední byla zaražena v roce 1965 šachta číslo 13 a velký důl číslo 19. „Za zmínku určitě stojí šachta číslo 16 z roku 1957, jejíž těžní věž spatříte, když jedete z Prahy po dálnici k Příbrami kousek za televizním vysílačem zvaným Cukrák.
V roce 1975 v ní bylo dosaženo hloubky přes 1 838 metrů, takže se stala nejhlubší šachtou a doposud nebyla překonána jak na území našeho státu, tak ve střední Evropě,“ konstatoval Josef Velfl.
Přísně tajné
Naše země dodávala do SSSR podle dlouhodobého průměru kolem dvou a půl tisíce tun uranu ročně, z toho byla takřka polovina právě z Příbrami.
Zatímco do 60. let 20. století proplácela SSSR uran za pevné ceny, následně jeho výrobní cena přesahovala kupní cenu a těžební práce muselo Československo dotovat ze svého rozpočtu, což jej v období 1965 až 1990 stálo přes 38 miliard. Až na konci 80. let 20. století nám sovětský prezident Michail Gorbačov v rámci tehdejší politiky zvané perestrojka dovolil vyvážet uran i do jiných zemí, ale to už jeho cena značně klesla.
Těžit uran přestala Příbram v roce 1991. Celková příbramská produkce uranu však představuje okolo čtyřiceti procent této radioaktivní látky, která se u nás historicky vytěžila.
Expozici o uranovém hornictví na Příbramsku i v republice najdou zájemci ve zmíněném památníku Vojna na Příbramsku, kde je možné pročíst si i utajovanou mezivládní „uranovou“ dohodu se Sovětským svazem a nahlédnout do tehdejších geologických map, na kterých je také razítko „přísně tajné“.
