RECENZE: Mandrage vsadili na retro, vesele shazují sami sebe

Kdo nepatří mezi jejich skalní příznivce a má Mandrage zaškatulkované jako „tu otravnou kapelu, co vypustila do éteru Šrouby a matice“, ten by měl s vydáním aktuální desky nazvané Potmě jsou všechny kočky černý zbystřit, pokusit se odhodit předsudky a zkusit se do ní zaposlouchat.

Kapela Mandrage | foto: Ondřej Pýcha, Universal Music

Kolekce deseti nových písní totiž na tuzemské, řekněme poprockové scéně rozhodně vyčnívá. Jestliže se o jejich minulém albu z roku 2013 Siluety psalo jako o prvním zásadnějším kroku k mainstreamu, pak na novince se Mandrage povedlo celkem pevně došlápnout. Sázka na retro přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, do něhož se kapela v rámci desky stylizuje jak po zvukové, tak vizuální stránce, i taneční pojetí většiny skladeb funguje poměrně spolehlivě.

Potmě jsou všechny kočky černý

75 %

Autor: Mandrage

CD, 379 korun

Minutové intro navodí atmosféru let relativně dávno minulých a následné vyznání legendární kytaře v singlu Jaguár na krku desku příjemně nakopne. Stejně působí i Travolta, v němž Mandrage ústy zpěváka Víta Starého shazují sebe sama a svůj hit Tanči, dokud můžeš z předchozího alba tím, že tančit vlastně nemůžou, neb neumí.

Sebeparodii kapela prokazuje i v následující skladbě Všechno je to trapný, kde neznámá puberťačka oznamuje, že Praha, Brno, sex a kytary jsou nuda a Mandrage „nezná“. A dokonce i píseň Brouci, která se jako singl objevila už v létě, je sice nefalšovaná odrhovačka, jíž se však rýmy jako „máš v hlavě brouky z májový louky“ nebo „vždyť nejsi lampička, je to jen písnička“ dají odpustit pro jistou nakažlivost. Navíc ctí styl oné dobové popové bezstarostnosti, na niž se Mandrage rozhodli tentokrát odkazovat, takže je v rámci hry všechno v pořádku.

Obálka desky Potmě jsou všechny kočky černý

Vůbec je znát, že si kapela na zvuku nahrávky dala opravdu záležet. Kdo má rád osmdesátkové synťáky, přijde si na své. Fanoušci kytar budou muset trochu napínat uši, ale jsou tam taky.

Deska Potmě jsou všechny kočky černý samozřejmě není bezchybná. U předposlední Sangrie jako by kapele malinko spadl řetěz. Představa rozesmátého letního pikniku prostě k předchozím skladbám nesedí. Svou roli v tom možná hraje i stále příliš chlapecký frontmanův projev.

A jako by si to chtěla kapela vynahradit, přihodila až příliš bujaré rytmy v úplném závěru jinak atmosférické skladby Chůze po provazu a nepříjemně useknutý konec celé nahrávky. Tyhle dvě písně jako by byly na desce navíc.

Nic to však nemění na tom, že Potmě jsou všechny kočky černý je album zdařilé. Nenudí, naopak nutí k tanci. A dává naději, že chystané jarní turné Mandrage bude dostatečně rozjeté. A díky vizuálu desky taky zatraceně stříbřité.