Člen souboru pražského Dejvického divadla, který vystupuje v Zelenkových hrách a točil s ním film Karamazovi, představuje v režisérově novince novináře, který odcizí papouška citujícího prohitlerovské a protičeské výroky svého někdejšího pána, francouzského zástupce u podpisu mnichovské dohody Édouarda Daladiera. Vedle smíchu však film nabízí i nový možný výklad Mnichova jako Benešovy diplomatické geniality. „Sám jsem teď rozpolcený,“ přiznává Myšička.
Režisér Petr Zelenka přiznal, že všeobecně vžitý pohled na Mnichov 1938 coby zradu mocností změnil až díky četbě historika Jana Tesaře. Jak to bylo s vámi?
Úplně stejně jako u Petra Zelenky. Také jsem tuhle interpretaci neznal, objevil jsem ji až díky našemu filmu a přiznávám se, že na to stále ještě nemám úplně vyhraněný názor. Připadám si hlavně rozpolcený, nicméně už jsem nakloněn spíše té variantě, že v tehdejší bezvýchodné situaci to bylo asi nejmenší zlo ze všech, která se tenkrát rýsovala.
Proč tedy myslíte, že se stále držíme jen školní verze o zradě spojenců a našem odhodlání?
Těžká otázka, také si teď říkám, jestli to v dnešní době už není jen jakási tradice, způsob národní úmluvy. Navíc když se podíváte do ciziny, zjistíte, že téma Mnichova je opravdu mnohem důležitější pro nás než pro jiné země a že cizinci hodnotí tehdejší události z dost odlišného úhlu pohledu, než je zvykem u nás.
Vidíte nějakou současnou ozvěnu či dopad tehdejších událostí z Mnichova?
Uvědomil jsem si to v souvislosti s nynějším konfliktem na Ukrajině - v tom smyslu, že sledujeme všeobecnou opatrnost ze strany různých zemí, jejich strach z jakéhokoli ovlivňování či přímého zasahování.
Snímek Ztraceni v Mnichově sice otevírá hodně výbušné historické téma, ale dělá to s nadsázkou a vtipem na půdě absurdní komedie. Myslíte, že to je schůdná cesta?
V tomhle případě, tedy pro potřeby kinematografie, která zákonitě musí počítat s masovým publikem, je to podle mého názoru zcela namístě. Dokonce to považuji za skvělý nápad, protože prostřednictvím komedie se doklad, jak se rodí národní mýty zrádců i zrádců v uvozovkách, dostane i k lidem, kteří se jinak o dějiny nezajímají nebo je přinejmenším nepřitahují do té míry, že by si sami vyhledali odbornou publikaci.
Dovedete si „případ Mnichov“ ve výkladu, který navrhuje Zelenkova komedie, představit i jako naprosto vážně míněný historický film?
Jistěže by to šlo. Ovšem tady by hrozilo jedno nebezpečí, vážně pojaté historické filmy se totiž vyznačují tím, že doložená fakta leckdy překroutí. Nedělají to z ideových, nýbrž z čistě profesionálních, vypravěčských důvodů, prostě jen proto, aby byl příběh na plátně dramatičtější. A k tomu, aby působil vypjatě, si zase tvůrci zpravidla musí vybrat naprosto jednoznačně, jestli se postaví buď na jednu, nebo na druhou stranu. Nic mezi tím neexistuje.
Což Ztraceni v Mnichově opravdu nedělají.
Přesně tak. Právě na půdě komedie může naštěstí zůstat zachována relativita pohledu. Každý divák si nakonec sám rozhodne, kterému výkladu chce věřit.
