Umberto Eco: Nulté číslo (obálka knihy)
„Napíšu-li esej, lidi to nezajímá. Jde-li o román, najednou tomu věnují větší pozornost,“ svěřil se Umberto Eco v květnu v rozhovoru pro deník l’Humanité. Od šedesátých let napsal mnoho esejů a článků o chybách, které dělají tištěná média, zapojil se do mnoha polemik. Teď o tom konečně napsal román.
Mrtvola Mussoliniho, vražda papeže Jana Pavla I., Rudé brigády, CIA, mafie a houfy spiklenců. To všechno se zamotá v šíleném příběhu, jehož protagonistou je ztroskotaný nájemný spisovatel, jenž připravuje nulté číslo bulvárního plátku Zítřek. V Milanu roku 1992 se podle Eka vraždí v temných uličkách a neopravené pozůstatky bombardování mezi ruinami římských památek navozují obskurní představy.
Umberto Eco (nar. 1932)Italský spisovatel, sémiolog, estetik a filozof. Napsal sedm románů, z nichž nejslavnější je debut Jméno růže (1980), který byl i úspěšně zfilmován. Všechny Ekovy romány byly přeloženy do češtiny, stejně jako řada teoretických prací. Z nich jsou nejznámější Dějiny krásy, Dějiny ošklivosti, Skeptikové a těšitelé či Teorie sémiotiky. |
Umberto Eco v rozhovoru pro l’Humanité dále říká: „Chtěl jsem vtipným způsobem zachytit podprůměrnost novinářů. Navíc spoustu vad najdeme i v kvalitním tisku. Proč žurnalistika sklouzává čím dál více k užívání takových metod? Kvůli krizi, kterou prochází a jejíž počátek sahá až ke vzniku televize.“
Autor zdůrazňuje, že televize je schopna sdělit ještě večer to, o čem tisk napíše až zítra ráno. „Zdálo se, že deníky zaniknou, ale místo toho se z nich staly ‚týdeníky‘. Když se objevila televize, noviny měly osm až dvanáct stran. Dnes mají okolo šedesáti. Ve chvíli, kdy deníky zjistily, že již nemají o čem psát, navýšily počet stran o komentáře, analýzy nebo prostě drby. Krize žurnalistiky je celosvětová.“
Rok 1992, v němž se román odehrává, zvolil Umberto Eco záměrně. Tehdy byla v Itálii spuštěna velká protikorupční akce „Čisté ruce“. Každý věřil, že se všechno změní. O dva roky později ovšem přišel Berlusconi. A nejen, že se nic nezměnilo, ale situace se ještě zhoršila.
Umberto Eco
Výrazná dějová linie knihy se vrací k postavě Mussoliniho, která je v Itálii stále živá, zvláště poté, co právě Berlusconi pustil fašistické skupinky do vlády. Umberto Eco je sám zajímavě osobně spojen s okolnostmi Mussoliniho smrti. Po válce se spřátelil s Pedrem, partyzánem, který Mussoliniho zatkl. A plukovník Valerio, vlastním jménem Walter Audisio, který Mussoliniho zabil, se narodil ve stejném městě jako Eco.
Ale v románě postavu Mussoliniho použil hlavně proto, že chtěl podle svých slov zkonstruovat spiknutí na základě tak nepravděpodobného příběhu, že by mu nevěřil ani ten nejhloupější z čtenářů. „Přestože se vždycky najde někdo, kdo je dostatečně hloupý na to, aby věřil konspiračním teoriím,“ dodává autor.
