RECENZE: Robert Plant pořád hraje starou muziku. Ale úplně nově

Britský zpěvák Robert Plant se se svou novou kapelou The Sensational Space Shifters po roce vrátil do Česka. Po památné premiéře na loňských Colours of Ostrava tentokrát hrál v uzavřeném prostoru brněnského Ronda. A svědčilo mu to.

Tedy, ne že by Rondo samo bylo bůhvíjak ideální pro koncerty. A přehnaná vypočítavost pořadatele, který do některých sektorů evidentně prodal mnohem víc lístků, než stačily pojmout spokojených diváků (to se týká zejména tribuny k stání proti pódiu, kde byla hlava na hlavě evidentně nad zavedené normy), tomu moc nepomohla. Naproti tomu skutečně narvaná hala fanoušky jaksi semkla a ti vytvořili Plantovi a jeho kapele skutečně skvělou atmosféru.

Robert Plant & The Sensational Space Shifters

90 %

Brno, hala Rondo, 23. července 2015

pořádaly agentury Live Nation a Glanc

Hudba, kterou Plant dnes hraje, se navíc hodí víc pro kryté prostory než pro open air akce. To si mnozí posluchači říkali už vloni v Ostravě (více o koncertě zde) a Brno to potvrdilo. Pod střechou je Plantova psychedelická směs rocku, blues a africké hudby sevřenější, koncentrovanější, působivější. Ostatně, ani předskakující Please The Trees nevyšli napráízdno.

Koncert Roberta Planta jako na celé šňůře zahájila ledzeppelinovka Trampled Under Foot z alba Physical Graffiti, která sice nepatří k jejich „hitům na první dobrou“, ale fanoušci ji samozřejmě znají. V mnohém vlastně předurčila ladění celého koncertu.

Její text je inspirován starým blues Roberta Johnsona, a blues se i nadále, byť většinou v modifikované podobě, hrálo. Její pojetí mělo psychedelický opar, v tomto ohledu kapela ještě v dalších minutách značně přitlačila. A byla to písnička Led Zeppelin - a ty celkem logicky měly i nadále největší ohlas.

Už jako třetí zazněl slavný Black Dog, jeden z největších zeppelinovských hitů, a po něm, jako připomínka, že Plantova tvorba stále pokračuje, singl z posledního alba Lullaby and... The Ceaseless Roar (recenzi najdete zde), překrásná písnička Rainbow.

Středobodem koncertu a možná nejvýstižnější ukázkou toho, jak Plant s The Sensational Space Shifters tvoří, ovšem byl bluesový standard Spoonful z dílny chicagského hitmakera Willieho Dixona, proslavený Howlin’ Wolfem.

Píseň zůstala písní textově a vlastně i nahozenou melodií, v pozměněné rytmické struktuře i jiném frázování se prolínal základní riff (který na rockové scéně tak dokonale „vytěžili“ Cream), dvě kytary Justina Adamse a Skina Tysona se o sebe jakoby otíraly v psychedelickém pábení a do toho tu a tam vtančil jak svatý na orloji se svými africkámi jednostrunnými houslemi ritti Juldeh Camara, aby zničehožnic sound i rytmus posunul na černý kontinent.

Některé písně zbytku koncertu běžely přesně v tomto duchu, v pár z nich byl zachován spíš duch původní (The Rain Song, bohužel s dost divně znějícími „klávesovými smyčci“, nebo citace z Dazed And Confused), na programu samozřejmě nechyběla ani druhá nejvýraznější písnička z posledního alba Little Maggie.

Závěrečná medley pak byl zabijácký průlet bluesovými dějinami, od kořenů Roberta Johnsona a Muddyho Waterse, až po nadupanou Whole Lotta Love. Definitivním úderem do hlavy pak byl druhý přídavek Rock And Roll, vlastně pojednaný dost podobně jako Spoonful, což mohlo skalním fanouškům připadat jako drzost (bouřlivý ohlas tomu naštěstí neodpovídal), ale zároveň právě toto byl zpěvákův zásadní vzkaz: své slavné minulosti se nezříkám, ale vracet se nebudu, dívám se dopředu.