RECENZE: Paulo Coelho bloudí plátnem jako rozervaný Poutník

Točit životopis člověka, který ještě chodí po světě a těší se vážnosti, znamená pokoušet peklo. Protože hrozí povinná školní četba s obrázky. Tak dopadl Poutník – nejlepší příběh Paula Coelha.

V literární kavárně nikdo nahlas nepřizná, že by snad Paula Coelha tu a tam nedokázal dočíst. Méně snobské kino dovolí říci, že filmový portrét proslulého spisovatele, který právě vstupuje do naší distribuce, je úhledný, obsažný a nezáživný.

Poutník – nejlepší příběh Paula Coelha

55 %

Režie: Daniel Augusto

Hrají: Enrique Díaz, Fabiula Nascimento, Nancho Novo

Brazílie, 2014, 112 min

Kinobox: 55 %

IMDb: 5.5

Mladý radikál

Encyklopedické heslo praví, že se Paulo Coelho narodil v brazilské středostavovské rodině, zkusil si drogy, rokenrol i sebevraždu, třikrát se ocitl v psychiatrické léčebně, svou pouť za osvícením do Santiaga de Compostela shrnul ve své první úspěšné knize Poutník – Mágův deník a klíčový věhlas mu vynesl román Alchymista.

To vše dokumentarista Daniel Augusto ve své hrané režijní prvotině ilustruje poctivě, důkladně, s poněkud manýristickými obrazy a skoky v čase, kde se střídají Coelhovi herečtí představitelé. Vedou spisovatele po křižovatkách jeho života od puštěného plynu přes elektrošoky, první lásky a tvůrčí krize až k jízdě na výroční oslavu vydání Alchymisty, během níž tehdy již známý umělec coby věčný cestovatel ducha zase nečekaně změní směr.

Jenže literární výjimečnost se na plátně těžko zobrazuje a podobné zastávky se najdou v každé biografii včetně tak typické vzpoury synů vůči otcům. Radikál vpálí tatínkovi, jenž si krok za krokem plní sen o vlastním domě a mladíkovi opakuje, že se psaním neuživí, že je „měšťák a kapitalista“ – jak jinak.

Film ovšem pracuje s obvyklým prototypem umělce, proto se snaží postihovat také jeho nitro, počínaje rozostřeným obrazem coby znakem zjitřeného vnímání leckdy „pod prášky“ a konče ozvěnou změti hlasů v literátově mysli. Jinými slovy, vesměs využívá prostředky, které se už dávno staly banalitou.

Najdu to

Pod heslem „Nevím, co hledám, ale najdu to“ pracuje hrdina v továrně, hraje divadlo, vydává desky, vstupuje do tajného řádu, zpíjí se, vrací se k víře – a divák má o něm stále k dispozici jenom povšechnou výchozí charakteristiku nekonečně bloudícího, zprvu rozervaného, posléze zmoudřelého poutníka.

Pouze dvě drobnosti odliší filmového Paula Coelha od jiných životopisných figurín. Jednak okamžik marnivosti, kdy si kupuje „rockerskou“ bundu a vychutnává žádosti o podpis, jednak situace s řidičem limuzíny, který svého pasažéra bezelstně ujistí, že ho četl kdysi povinně ve škole, moc si to nepamatuje, ale určitě to bylo výborné.

V téhle zábavné momentce i v Coelhově hravé pomstě za ni je řečeno více než v celém příběhu.