Doba z druhé ruky
Příběhy, které autorka reprodukuje, jsou pro člověka, žijícího radostmi a strastmi českého „klídku“ 21. století, mnohdy přízračné, naprosto nepochopitelné. Alexijevičová léta obcházela pamětníky Sovětského svazu i postsovětského Ruska, ptala se na osobní příběhy a z nich poskládala mimořádně silnou mozaiku. Knihu v překladu Pavly Boškové vydává nakladatelství Pistorius & Olšanská.
„Historii zajímají jenom fakta a city tu nemají co dělat. Nejsou přijímány jako součást historie. Já se však na svět dívám očima normální lidské bytosti, nikoli historika. A nad člověkem žasnu,“ píše autorka knihy. V tomto ohledu je Doba z druhé ruky – Konec rudého člověka vlastně doplňkem knih jako Rusko plné křížů od Alexandra Jakovleva, tedy právě těch, jež stavějí na dokumentech a vykládají „velké dějiny“.
Světlana Alexijevičová
Alexijevičová hovoří o lidských příbězích, ve kterých nikdy není nic tak jednoznačné jako počty padlých a popravených. Nahlíží totiž do duše „sovětského člověka“, který si je dnes už vědom tragédií, jež posledních sto let historie jeho zemi provázejí, a přitom opět nostalgicky vzpomíná na tu „krásnou dobu“, kterou zničily Gorbačovovy reformy. A proto také sedmdesát procent Rusů považuje Stalina za velkého politika a ještě o patnáct procent víc věří autokratickému Vladimiru Putinovi.
Jeden z mnoha
Vasilije Petroviče N., člena komunistické strany, zpovídala autorka v jeho sedmaosmdesáti letech. Tento muž v patnácti letech udal svého strýce, že schoval pytle s obilím. Rudoarmějci strýce rozsekali šavlemi a chlapce pochválili. Během stalinských čistek byl uvězněn, brutálně mučen, stejně jako jeho žena, která vězení nepřežila. Věřil však, že stranu pouze infiltrovali zrádci.
Po propuštění se přihlásil v roce 1941 do armády, kde bojoval bok po boku se svými konkrétními nedávnými vězniteli. Mluví o nich jako o hrdinech. Dostal tři vyznamenání a byl mu vrácen stranický průkaz. „Chci umřít jako komunista. Je to moje poslední přání,“ končí svoje vyprávění.
