Kniha vzpomínek
„Co kdybychom upekly koláč?“ ptám se jí. Esther přestane odříkávat svůj seznam, přetočí se mi na klíně tváří ke mně a knížka sklouzne s plesknutím na podlahu.
„Ano!“ zajásá. „Upečeme koláč! Co potřebujeme? Potřebujeme mouku!“ Seskočí mi z kolen, dotáhne si židli k lince a bez zaváhání vyleze na pracovní plochu, aby našla mouku. Přikradu se ke dveřím a poslouchám. Máma zase luxuje.
Jelikož usoudila, že není bezpečné pouštět mě ke sporáku, ohni a plynu, nesmí se dozvědět, že pečeme koláč, protože jinak by sem přišla a dohlížela na mě, a potom by Esther nepekla koláč se mnou, ale s mámou.
Potichu zavírám dveře s nadějí, že než nás máma načapá, stihneme přinejmenším dát všechno potřebné do mísy a zamíchat.
„Je tohle mouka?“ ptá se mě Esther. Vytahuje růžový pytlík s něčím sypkým a strká mi ho pod nos, abych to prozkoumala. Nasaju a vybaví se mi pouť.
„Ano,“ říkám, přestože si nejsem jistá. „Mohla by být.“
"Zvážíme to?“ ptá se nadšeně. „Na váze?“
Než sleze ze židle, vyndá ještě ze skříňky malou mísu.
„Ne,“ odpovídám. „Váha je pro poseroutky. My se rizika nebojíme.“
"Zapni troubu,“ žádá mě. „To musíš udělat ty, protože jsi dospělá, a trouby jsou moc, moc horký!“
Otáčím se a zírám na ten spotřebič. Vzpomínám si, že jsem si ho vybrala proto, že byl velký a okázalý a vypadal, jako že patří k ženě, která umí vařit, ačkoli já jsem nikdy vařit neuměla. Dokonce ani tehdy, když jsem ještě dokázala poznat mouku. Jediné, co jsem kdy vařila, byly Estheřiny lasagne, které nevyžadují žádné velké kuchařské umění, ale i to jsem už zapomněla.
Prohlížím si sporák, a ačkoli si pamatuju, že jsem si ho vybrala proto, že vypadal profesionálně, teď mi vrtá hlavou, k čemu slouží všechny ty různé věci na něm. Vezmu za cosi, co vyčuhuje z čelní desky, a otočím tím. Nic se nestane, a tak předpokládám, že jsem nenapáchala žádnou škodu, a Esther si klidně může myslet, že jsem něco zapnula.
„Potřebujeme vajíčka,“ hlásí Esther a maže k lednici. Vytahuje z ní různé věci a háže je na podlahu, dokud úplně vzadu nenajde navlhlou krabici. Položí ji na stůl. Krabice je plná krásně vyhlížejících předmětů s hladkým povrchem, které by mi přesně pasovaly do dlaně. Miluju vajíčka, protože vím, co jsou, a protože jsem nezapomněla, jak vypadají, a teď mi připadají mnohem dokonalejší a krásnější než dřív.
„Kolik?“ ptá se Esther.
“Všechna,“ říkám, protože i když vím, že jsou to vajíčka, nevím, kolik jich je.
“Můžu je rozklepnout?“
Přikývnu, přestože se mi nechce ta krásná, kulatá, přátelská vajíčka ničit. Ale Esther se do toho nedočkavě hrne. Nad mísou s tím, co by mohla být mouka, rozmáčkne první. Skořápka exploduje, čirý vnitřek protéká Esther mezi prsty a k našim nosům se vznesou práškové obláčky.
„To je legrace,“ směje se Esther, umatlanou rukou hrábne pro další vejce a lup s ním dovnitř. Její smích je chraplavý, zní spíš jako smích dědka, který kouří dvě krabičky cigaret denně, než jako smích malé holčičky. Rozesměje mě to, což na oplátku vyvolává další záchvaty smíchu u ní. Podívá se na mě a oči jí jiskří.
„Další? Jo?“ Její obličej je jako reklama na radost.
“Jo,“ souhlasím a smíchy lapám po dechu.
Bere si třetí vajíčko a vyleze s ním na pracovní desku. Je jasné, že se jí v hlavě zrodil plán, který je podle ní k popukání. Ramínka se jí otřásají chichotem. A pak ze stoje pustí celé vejce do mísy.
Domino, přeložila Zora Šíchová
