RECENZE: Za povedený comeback Blur může zrušený japonský festival

Hybatelé britpopu se vracejí s nenápadnou deskou Magic Whip. Nenabízí sice jasné hity, ale i tak je příjemnou připomínkou kouzel, která kapela uměla v devadesátých letech.

Může se to zdát paradoxní, ale v případě Blur to spíš působí jako součást jejich „obyčejného“ příběhu. Základy pro osmou studiovou desku The Magic Whip, která vychází po dvanácti letech od předchozí Think Tank, vznikly vlastně náhodou. Před dvěma lety se kapela chystala odehrát festival v Tokiu, který byl však na poslední chvíli zrušen. Blur, kteří pak měli naplánované další koncerty, zůstali na pět dní „trčet“ v Hongkongu a rozhodli se volno strávit ve studiu.

Magic Whip

80 %

Autor: Blur

Vydal: Parlaphone

O osudu nahrávky, kterou tvořilo patnáct písniček, nebylo dlouho jasno. Zpěvák Damon Albarn se zasekl na textech a i vzhledem k jeho známé těkavosti nebylo vůbec jasné, jestli kapela nahrávku dotáhne, nebo zahodí. Inspirace nakonec přišla, když se do Hongkongu vrátil o rok později, a jak je patrné i podle prvních reakcí a prodejních výsledků, rozhodnutí nahrávku dokončit bylo správné.

Ten způsob, kterým vznikla, bez tlaků a stresů z comebacku, jakoby jen mimochodem, kapele pomohl k absolutnímu uvolnění. Písničky na desce The Magic Whip mají až překvapivě klidnou, kontemplativní náladu. I v jediném „zabouření“ do nálady starých nahrávek v kytarové písničce I Broadcast převládá nad zkreslenou kytarou pocit vyrovnanosti, podobně jako na Albarnově loňské sólovce Everyday Robots.

Pořád stejná kapela

Blur na albu The Magic Whip zažívají jistou hudební verzi filmu Ztraceno v překladu, namísto odosobněnosti však mnohdy v cizím prostředí našli sobě vlastní melodické kořeny a inspirace, které uvnitř mají i něco postapokalyptického vizionářství Gorillaz a dalších Albarnových projektů.

 V tomto ohledu přesvědčí skladba Lonesome Street, která desku otvírá a jejíž nenápadná melodie je z těch, které utkví. Kytarové riffy Grahama Coxona jsou tu ikonické, doprovodné vokály éterické, změny nečekané a pískání v refrénu z těch, které působí nenápadně, přestože písničce dávají potřebný odpich. Na první poslech se to nezdá, ale na třetí je písničce už těžké odolat.

Nejdůležitější však je, že pod všudypřítomným bubláním syntezátorů a ve vší nenápadné rafinovanosti zůstali Blur stejnou kapelou, která před lety bořila hitparády, jenže se přitom zbytečně neopakují a netlačí na pilu. Deska The Magic Whip je z těch, které svoje trumfy odhalují postupně. Nikam nespěchá a po posluchači si žádá pozornost. Vzhledem k tomu, že stárnoucí Blur na ní neztratili svou jedinečnost, se mu za ni také odmění.