Čemu se od silvestrovské premiéry řehtá tolik Francouzů? Původně divadelní frašce vyprávěné v televizním rytmu, jíž stačí jeden dům, dva byty, výtah a pár záběrů z blešího trhu, kde hrdina, zubní lékař, objeví starou desku svých snů.
Potřebuje jedinou hodinu, aby si ji doma v klidu přehrál, jenže právě té se mu nedostane. Spiknou se všechny živelné pohromy: manželka, milenka, přítel, syn pečující o uprchlíky, hospodyně, soused i portugalský instalatér, který se vydává za Poláka, neboť „ti to umí s trubkami“. On nikoli.
Ovšem fakt, že praskne voda, kape ze stropu, žena přizná dávný hřích, milenka trčí ve výtahu a družní sousedé rozšlapou po koberci brambůrky, je běžná situační výbava. Podobný ráz mají i slovní přestřelky včetně věty „Jsi bašta individualistického imperialismu“, již slyší zubař od syna.
Pouze Clavier se z lidových figurek vymyká, protože výraz mění a stupňuje od zdvořilé netrpělivosti přes výbuch vzteku až po skleslou němou zasmušilost, kdy je nejsladší. Ale než si ho člověk vychutná, scénář pošle Claviera do morality sebeprozření, která předešlé jiskry milé nekorektnosti udusí.
