Kdybychom hledali v české populární hudbě album, z něhož zlidovělo nejvíce písniček, Bratříček by to nepochybně vyhrál na celé čáře. Obsahuje skutečnou esenci díla Karla Kryla, a na jeho pomyslné best of by se muselo dát vlastně celé.
Jeho písně se staly symboly pookupačního vzdoru, určitými modelovými příklady toho, co se ve světě už léta předtím nazývalo protestsongem, ale v znovunastolené československé totalitě a její obzvláště nechutné variantě, tedy takzvané normalizaci, to dostalo specifický obsah.
Karel Kryl: Bratříčku, zavírej vrátka (obal LP)
Producentem desky, která nyní vychází v reedici na krásně vypraveném CD i v luxusní vinylové verzi s dokonalými replikami původní grafiky i fotografií, byl hudební publicista Jiří Černý. U příležitosti nového vydání na popud vydavatelství Supraphon zavzpomínal na původní trnitou cestu Bratříčka: „Vydat československému zpěvákovi album bylo i během politického kulturního tání v šedesátých letech naprosto výjimečné. Natož aby takhle zahájil svou gramodeskovou kariéru kdosi, komu předtím nevyšel ani singl. To by se musel stát zázrak,“ připomíná Černý. Onen zázrak se stal 24. března 1969, což publicista zařazuje do dobových souvislostí.
„Stalo se to v devátém měsíci okupace Československa armádami Varšavského paktu. Bylo to všechno o fous: do měsíce pak nahradil Alexandra Dubčeka ve funkci generálního tajemníka ÚV KSČ Gustáv Husák, 9. září 1969 Kryl emigroval do Německé spolkové republiky a Bratříček zmizel na dvacet let z prodejen, případně byl rozšrotován,“ říká. S nápadem vydat Krylovi album přišel Černý do Supraphonu koncem léta 1968, ale nevěřil, že návrh vyjde. Nevyšel.
Producent tedy oslovil menší – a poslední z pouhých dvou tehdy existujících vydavatelství – Panton. „Řediteloval mu skladatel vážné hudby Jan Hanuš. S populární hudbou neměl nic společného. Užasl jsem, když rychle kývl,“ vzpomíná Černý. Nastal však problém s obalem, fotograf Josef Koudelka navrhoval snímek dvou mrtvých pod zakrvavenou státní vlajkou z 21. srpna 1968.
„Čekal jsem, kdy nás ředitel oba vyhodí. Konečně Koudelka se slovy ‚Ale tahle je mnohem horší‘ vybral slavnou, po mém soudu lepší fotografii mladíka, který si na záda namaloval terč. Ta prošla,“ vypráví Černý.
„Ohlas vydaného alba byl okamžitý a bez výjimky kladný. V těch euforických dnech mi ředitel Supraphonu Jaroslav Šeda jemně vytkl, že jsem ho víc nepřesvědčoval,“ dodává Černý. Album pak vyšlo několikrát v zahraničí a po sametové revoluci následovala jedna tuzemská reedice za druhou. Celkový počet desek prodaných od roku 1969 se odhaduje asi na tři sta tisíc kusů.
