Günter Grass byl považován za nejvýznamnějšího německy píšícího autora současnosti, a to zejména díky svému slavnému protiválečnému románu Plechový bubínek z roku 1959. O čtyřicet let později byl oceněn Nobelovou cenou za literaturu, pět let poté, co od Českého centra Mezinárodního PEN klubu získal – společně s Američanem Philipem Rothem jako první – Cenu Karla Čapka.
Připomeňte siPlechový bubínek a další díla Güntera Grasse najdete na Knihy.iDNES.cz |
Spisovatel se narodil v roce 1927 v Gdaňsku, který byl tehdy Němci obývaným svobodným městem. Jak prozradil až v roce 2006 ve své kontroverzně přijaté autobiografii Při loupání cibule, v roce 1942 nastoupil do nacistického válečného námořnictva a po dvou letech k tzv. waffen SS. V bojích byl v dubnu 1945 raněn, zajat Američany a následně se léčil v českých Mariánských lázních.
Po válce se Grass učil kameníkem, studoval sochařství a berlínskou výtvarnou akademii. Výtvarný talent jej nakonec sice neživil, proslavil se jako „nevyučený“ spisovatel, nicméně uspořádal několik výstav svých děl a některé svoje knihy si i sám ilustroval.
Nejen Plechový bubínek
Günter Grass je autorem básní, divadelních dramat i rozhlasových her, jeho doménou však byla próza. Hned první a nejslavnější je právě Plechový bubínek, příběh inteligentního, sobeckého a svérázného liliputána (či spíše „věčného dítěte“) Oskara Matzeratha, procházejícího předválečným obdobím, válkou i dobou po ní. Kromě silného a originálního příběhu je na románu vysoce oceňována i jazyková stránka.
Plechový bubínek v roce 1979 úspěšně zfilmoval režisér Volker Schlöndorff
Z podstatné části se Plechový bubínek odehrává v autorově rodném Gdaňsku a je první položkou tzv. Gdaňské trilogie, jejíž další dvě části nesou názvy Kočka a myš (1961) a Psí roky (1963). V nich, stejně jako v mnoha Grassových dalších dílech, kritika oceňuje zejména reflexi válečných hrůz, ale i ironii a grotesku, stejně jako prvky magického realismu.
V 90. letech se Günter Grass zabýval dalšími historickými událostmi své vlasti a Evropy vůbec, pádem Berlínské zdi a sjednocením Německa. Dějinné postřehy spojil do knihy Mé století (1999) a autobiografické vzpomínky, v mnohém kontroverzní, obsahuje kniha Při loupání cibule.
V posledních letech života vystupoval Günter Grass značně nekonformně a byly diskutovány spíš jeho názory než literární tvorba. V básni Co je zapotřebí říci v roce 2012 odsoudil izraelské jaderné zbrojení. Báseň byla shledána antisemitskou a autorovi byl zakázán vstup do Izraele. Podobnou kontroverzi vzbudila téhož roku jeho další báseň Hrdina našich dnů.
A do třetice rok 2012: v básni Hanba Evropy kritizoval Evropu, jak se v té době chovala k Řecku, sužovanému ekonomickou krizí. O rok později podepsal s dalšími pěti stovkami světových spisovatelů včetně Umberta Eca či Orhana Pamuka výzvu OSN, aby přijala konvenci na ochranu občanských práv v digitálním věku z důvodu hrozícího sledování elektronické komunikace občanů korporacemi.
Grass v Česku
Václav Havel a Günter Grass v roce 2003
Významný byl Grassův postoj k Československu. V roce 1968 bedlivě sledoval politické události Pražského jara, které se odrazily do jeho knihy Dopisy přes hranice, obsahující jeho korespondenci s českým spisovatelem Pavlem Kohoutem. Po invazi vojsk Varšanské smlouvy stejně jako řada dalších světových intelektuálů Grass odsoudil sovětskou okupaci.
V 70. a 80. letech Grass podporoval české disidentské hnutí, přispíval na ně například prodejem svých výtvarných děl. Kvůli těmto veřejně známým postojům také mezi lety 1969 až 1992 nevyšla v češtině žádná Grassova kniha. Teprve v posledních dvou dekádách vyšla většina jeho próz a autor také Česko několikrát navštívil.
