„Poskrebyševe!“ Hlas Josifa Stalina otřásl zdmi. V sousední místnosti vyskočil na nohy Stalinův tajemník. Poskrebyšev byl malý muž s kulatou tváří, plešatý až na pár šedivých vlasů, které mu obloukovitě obepínaly týl a připomínaly vavřínové věnce římských císařů. Stejně jako jeho pán i on nosil kalhoty zastrčené do holínek z černé teletiny a jednoduché vojenské sako se stojáčkem v úplně stejném odstínu šedohnědé, jakou měla shnilá jablka, která na něj ze svých úkrytů házeli dva grázlové ze sousedství, Ermakov a Schwartz, když jako malý chodíval do školy.
Od té doby, co před měsícem vypukla válka, vybuchl jeho nadřízený už mnohokrát. Když o něm Poskrebyšev mluvil, užíval slovo vožď, vůdce. Šéf.
Dne 1. září 1939 Německo zahájilo invazi do Polska. Šlo o součást tajných úmluv mezi Německem a Ruskem ukrytých v mírové dohodě, kterou tyto dvě země podepsaly a která je známá jako pakt Ribbentrop-Molotov.
Ospravedlněním invaze byl nahraný útok na německou celnici v Hochlindenu a na rozhlasový vysílač v Gliwicích. Třináct vězňů z koncentračního tábora v Dachau, kteří věřili, že byli vybráni, aby hráli v krátkém propagačním filmu určeném ke zlepšení vztahů mezi Němci a Poláky, bylo v nákladních autech pod pláštěm tmy převezeno směrem k Hochlindenu. Všichni byli převlečeni do uniforem polských vojáků. Vězni měli za to, že jejich úkolem bude zahrát setkání německých a polských vojáků někde v lese na hranici mezi těmito dvěma zeměmi.
Zaujala vás kniha?Knihu Rudá Sibiř si můžete objednat se slevou na Knihy.iDNES.cz. |
Zápletka filmu měla být jednoduchá. Obě strany si zprvu nevěří, a proto tasí zbraně. Na krátkou skličující chvíli se bude zdát, že opravdu dojde k přestřelce. Muži si však uvědomí, že jsou všichni v jádru lidé. Skloní zbraně. Vymění si cigarety. Obě hlídky se rozloučí a zmizí zpátky v lese. Vězňům bylo slíbeno, že až bude film hotový, pošlou je domů jako svobodné občany.
Když se blížili k Hochlindenu, náklaďáky zastavily u krajnice a vězni se najedli společně se stráží SS, která je doprovázela. Každý vězeň také dostal injekci, o které mu bylo řečeno, že jde o běžnou tetanovku v rámci standardní procedury. Stříkačky ovšem nebyly naplněny tetanovou vakcínou, ale kyselinou kyanovodíkovou. Během pár minut byli všichni mrtví.
Jejich těla poté opět naložili na náklaďáky a konvoj pokračoval do blízkosti Hochlindenu, kde byly mrtvoly pohozeny v lese a prostříleny německými zbraněmi. Těla se později ukazovala jako důkaz toho, že polští vojáci zahájili útok na německé území.
Mezitím ve vysílací stanici v Gliwicích důstojník SS jménem Naujocks s pomocí jednoho polsky mluvícího Němce přerušil pravidelné rozhlasové vysílání, aby oznámil, že Gliwice byly napadeny polskými vojáky.
Během pouhých několika hodin německá letadla bombardovala Varšavu. Následujícího dne německá obrněná vozidla překročila polskou hranici.
O dva týdny později, v souladu s tajnými dodatky k paktu Ribbentrop-Molotov, začala ruská armáda vlastní invazi z východu.
Přestože bylo už zpočátku prakticky jisté, že polské síly budou srovnány se zemí, každý, byť i sebemenší zádrhel – dočasné stažení, špatně načasovaný útok, poslání zásob na špatné místo –, uváděl Stalina do stavu zuřivosti.
A tím prvním, na koho tato zuřivost dopadala, byl Poskrebyšev.
„Kde vězí?“ Stalinův hlas tlumeně zaburácel zpoza zavřených dveří jeho kanceláře. „Poskrebyševe!“
„Pro rány boží,“ zamumlal Poskrebyšev, kterému na čele vyrazily krůpěje potu. „Co jsem provedl teď?“
XYZ, překlad Jan Podzimek
