Je něco, co vám ve sbírce zásadně chybí?
Ano, ale kupodivu to není otázka peněz. Samozřejmě bych chtěl nějakého Jiřího Koláře. A jeho díla nejsou drahá, protože on až do smrti oblepoval různé předměty a vytvořil toho prostě moc. Já jsem proto usiloval o jeho slavné vajíčko ze šedesátých let. Našel jsem italského sběratele, dohodli jsme se na ceně, tuším, že to před pěti lety bylo šest tisíc eur. Ale nakonec k tomu nedošlo.
Vlastníte pět děl od Krištofa Kintery, což je váš vrstevník. To nejsou úplně jednoduché věci na pochopení. Jak k nim přistupujete?
Taky musím dílo pochopit. A kdyžtak se zeptám. Vemte si třeba Krištofův A Bigger Problem Than Yours (Větší problém, než máš ty). To je na první pohled normální zelený kýbl otočený dnem vzhůru. Taky proto ho mám bohužel trochu naprasklý, protože na nějaké výstavě byl hned u vchodu a pár lidí do něj koplo, že překáží. Ten kýbl má pod sebou motůrek, kolečka, nepravidelně se hýbe a bzučí, jako by tam byla uvězněná moucha. To je skutečně neřešitelný problém. Ne ty naše malicherné. A to se mi prostě líbí. Mimochodem o Kinterova Talkmana je velký zájem. Těch je na světě dvanáct, u nás má jednoho on a jednoho já. Mám ho deset let a z toho u mě doma byl maximálně tak dva roky.
A není vám líto, že si ta díla neužijete? Nebo to berete jako nutnou daň za jejich zhodnocení?
Je to přesně tak. O tom, jestli si dílo pořídím, rozhodují tři věci. Třetinovou váhu má, jestli se mi líbí. Potom ten umělec musí prokázat své schopnosti, že měl třeba samostatnou výstavu na západě. A z poslední třetiny hraje roli, jestli se to finančně vyplatí. A samozřejmě mě těší, že o ta „moje“ díla je mezi galeriemi zájem. Původně jsem totiž nečekal, že mi bude pořád někdo volat. A to mi vlastně dělá největší radost, že věci v mojí sbírce jsou na takové úrovni, že všichni vědí, komu se ozvat.
Zaměřujete se na české poválečné umění. Zahraniční díla vás nelákají?
Moc o ně nestojím, protože bych si musel pořizovat druhořadé kusy. Ty nejlepší jdou do milionů eur, a to já nemám. Kdysi mi vysvětlil bratr, že investovat má smysl jen do špičkových věcí. A ty poválečné české jsou finančně dostupné. Nicméně rád bych si pořídil nějaký videoart. Měl jsem vyhlédnuté dílo jednoho Rakušana, ale nakonec z toho sešlo.
Počkejte, vy máte sbírku u sebe v bytě. Co byste tam dělal s videoartem?
No, bylo by to hrozně zajímavé. Já už si nepamatuju, jak se jmenoval, ale tři měsíce kreslil obraz. Každý den jeden tah, výsledek byl docela nápaditý. A vy to máte pořád puštěné v obýváku. Mně tam visí Malichovy dráty, stojí Kinterův panáček, v rohu je ten jeho kýbl, takže tohle by bylo fajn oživení. Ale bohužel kvůli politice nemám na tohle posledního tři a půl roku vůbec čas. Kromě jediného Kinterova díla jsem si od té doby nepořídil nic. A přiznám se, že na to nemám ani náladu. Až voliči rozhodnou, že už jim nemám co říct, tak se těším, že se vrátím do tohohle svého světa.
Patříte mezi sběratele, kteří se zapojili do projektu Cizí peří, který na internetu mapuje umění ve veřejném prostoru. A říkáte tam, že se netajíte tím, že je to pro vás zajímavá investice. Máte u těch děl, která jste koupil před deseti nebo patnácti lety, nějakou rámcovou představu, jak se zhodnotila?
Jasně. Dám příklad na oleji od Václava Boštíka. Toho jsem před deseti lety kupoval z Francie za 900 tisíc korun. A předloni se obdobně velká plátna na aukcích prodávala za čtyři až pět milionů. S Malichem je to podobné. Když máte hodně dobrou věc, originál od známého a nezpochybnitelného autora, neuděláte chybu.
