RECENZE: Divokého Dvořáka překryly mrazivé zvuky Antarktidy

Legendární violoncellista Mischa Maisky u nás vystupoval mnohokrát. Teď se vrátil a opět s nejslavnějším dílem pro tento nástroj, s Dvořákovým Koncertem h moll.

Ilustrační foto | foto: Morris-Media 2015

Koncert orchestru PKF – Prague Philharmonia toho však v Dvořákově síni pražského Rudolfina nabídl víc. Pod taktovkou dosavadního šéfdirigenta Jakuba Hrůši, jenž se s koncem této sezony chystá předat žezlo Emanuelu Villaumovi, zazněly skladby v pořadí, jemuž se někdy přezdívá sendvičové. To znamená, že ostřejší moderní kousek je obložen pro většinu publika stravitelnou klasikou.

Misha Maisky a PKF – Prague Philharmonia, dirigent Jakub Hrůša (Praha, 18. ledna 2015)

K té samozřejmě patří i předehra k Byronovu dramatu Manfred od Roberta Schumanna. V podání orchestru vyzněla jako energický, precizní vstup, který se příjemně poslouchal. Úplně jinou výzvou k poslechu byla česká premiéra skladby No Night No Land No Sky od mladého, ve světě čím dál víc oceňovaného českého skladatele Miroslava Srnky.

Dle vlastních slov autora, jenž ji nazývá meteorologickým kusem, má skladba navodit tajemné zvuky Antarktidy. Ověřit se to dá, pravda, těžko, nicméně barevná a zvuková energie díla, určeného pro klasický komorní orchestr, se rozhodně vryje do paměti. S trochou fantazie se vynoří i nekonečný zmrzlý prostor, z něhož vyvstávají jednotlivé dechové a smyčcové nástroje ve svištivých i chvějivých vstupech, a pak se zase ponoří do masy ledu.

Po přestávce konečně přišel ten, kvůli němuž asi přišla i spousta diváků. Sedmašedesátiletý Mischa Maisky se po orchestrální předehře rozmáchl a doslova vtrhl do koncertu s impulzivností a překypující emocionalitou.

Koncert PKF - Prague Philharmonia

70 %

Čistě muzikantsky to mohlo být svým způsobem velkolepé podání, ale přesto nebylo dokonalé, intonačně ne vždy bezvadné, převládal až nepříjemný dojem fyzické síly, která šla na úkor tónové kultury a vykreslení zpěvné linky. Navíc to vypadalo, jako by orchestr měl v úmyslu doprovázet spíše umírněnější, ne tak silácké pojetí.

Tento koncert zněl v Praze mockrát a lépe, třeba v podání Alisy Weilersteinové, která ho i natočila s Českou filharmonií.