Knihu koupíte na Knihy.iDNES.cz.
Životopis, který vydalo ctihodné a tradiční nakladatelství Vyšehrad a jehož autorem je americký žurnalista Marc Eliot, bohužel trpí hned několika bolestmi. Tou očividnou takřka na první pohled je mizerná kvalita překladu. Čtenář se nemusí ani hluboko nořit do textu. Stačí, když si na zadní straně obálky přečte v anotaci příšerný anglicismus, že vyspat se s Britney Spearsovou by pro Nicholsona „bylo měnící život“.
A nejde o jediný lapsus. Překladatelka Jaroslava Hromadová možná ovládá dokonale angličtinu, ale česky umí bídně a její slovosledy či větné vazby nutí čtenáře, aby některé věty četl třikrát, než pochopí jejich význam. Tato bolest, bohužel stále ještě zdaleka nevymýcená u české knižní produkce zejména na popkulturní témata, nepochybně padá nejen na hlavu překladatelky, ale i odpovědné redaktorky Marie Válkové. Nechce se věřit, že odevzdaný překlad vůbec četla.
Jack Nicholson ve filmu Stanleyho Kubricka Shinning
Další problém knihy ovšem tkví v nevyrovnanosti práce Marka Eliota. Když v úvodu knihy čtenář narazí na bezduchou meditaci o tom, jak se v tělech filmových hvězd ukrývají dva lidé, tedy soukromá osoba a postava na plátně, a že „kvůli této dualitě diváci, a někdy i filmoví kritici a historici, obtížně rozlišují postavy, jež herec hraje, od herce samého“ (skutečně by šel nějaký kritik za Ladislavem Chudíkem, aby mu voperoval totální endoprotézu?), má chuť knihu zaklapnout a přestat číst.
Tím by se ovšem ošidil o spoustu zajímavých informací z Nicholsonova života. Eliot samozřejmě napsal biografii pro běžné čtenáře a podstatné místo mají Nicholsonovy milostné avantýry i jeho divoký životní styl. Tím nejpodstatnějším však přece jen zůstaly hercovy filmy, u nichž si Eliot skutečně dal poctivou práci s vyhledáváním informací, vzpomínek a výroků.
Jack Nicholson ve filmu Čínská čtvrť (1974)
Přečíst si třeba o neustálých sporech protagonistů Bezstarostné jízdy, které mezi řádky vypovídají o nesnesitelnosti Dennise Hoppera, do značné míry mění pohled na film, který dnes působí jako téměř idylická výpověď o své době. Nicméně i v těchto přínosných pasážích zřejmě vykonal své dílo zkázy překlad, respektive (ne)redakce. Popis závěru Čínské čtvrti na straně 120 připomíná ze všeho nejvíc Cimrmanovu hru Hodina pravdy. Chybí jen Vichr z hor.
