Konstantin Biebl: Král kravat arara
První z obou publikací nese malebný, ryze poetistický název Král kravat arara. Pro nakladatelství Maťa uspořádal Daniel Razím do kapesního formátu ediční řady Bouře přes pět desítek básní ze všech Bieblových sbírek. Jde o vydání „čtenářské“, tedy skutečně stručný úvod do Bieblova světa, ve kterém nejen lodě vozí čaj a kávu, ale také mladí muži chodí do války, lidé umírají a milují, autoři mají své rodné kořeny a osobní historii.
Editor knihy nicméně – u výborů tohoto typu je to zcela běžné a odpustitelné – v podstatě rezignuje na logičnost a zdůvodnění výběru té které básně právě v té podobě, v níž ji uvádí. „Přihlížím k dobovým okolnostem vzniku básně nebo její verze i ke svému subjektivnímu cítění,“ popisuje svou editorskou metodu Daniel Razím.
Úpravy vlastní i cizí
Pro dílo Konstantina Biebla je přitom typické jako pro málokoho z českých literátů (srovnatelný může být snad jedině hyperaktivní a značně oportunistický génius Vítězslav Nezval), že své básně vlastně po celý život upravoval, přepisoval, vypouštěl z nich celé pasáže a nové přidával.
Mohlo to být z uměleckých důvodů, kdy byl autor například schopen změnit vyznění celé své druhé sbírky Zlom, jejíž první vydání z roku 1925 lze považovat za proletářskou poezii a ve druhé, pozměněné edici o tři roky později již náleží k avantgardní literatuře.
Busta v pražské ulici Na Výtoni, ve které Konstantin Biebl spáchal v roce 1951 sebevraždu
Nepochybné důvody úprav však byly v poválečných vydáních i cenzurní a autocenzurní. Po únoru 1948 se Konstantin Biebl přihlásil k novému režimu (byl ostatně celoživotně levicově, resp. komunisticky zaměřený, stejně jako prakticky celá umělecká avantgarda nejprve Devětsilu a posléze surrealistické skupiny) a napsal v tomto smyslu jednoznačně proklamativní sbírku Bez obav. Nicméně atmosféra vzájemného podezřívání, vyhrožování a strachu na počátku padesátých let pozřela i jeho.
Nejprve silnými autocenzurními zásahy pochroumal první díl svých sebraných spisů, které pod názvem Dílo začaly vycházet v roce 1951, další čtyři svazky už, jak bylo tehdy zvykem, znetvořili jiní editoři.
A v listopadu roku 1951 byl nalezen mrtev pod okny svého pražského bytu. Pozadí pravděpodobné sebevraždy vyvolalo mnohé spekulace. Leccos mimochodem osvětluje – a mnohé nové otázky naopak klade – pozoruhodná kniha Bojím se jít domů, že uvidím kožené kabáty na schodech, jež před několika lety vyšla péčí editorů Davida Vody a Milana Blahynky na základě deníkových zápisků Vítězslava Nezvala.
Konstantin Biebl: Básně
Samotnou Bieblovu poezii jsme nemohli dosud číst v kritickém vydání. To se mění až nyní, kdy péčí ediční řady Česká knižnice nakladatelství Host vychází svazek nazvaný prostě Básně a pod jehož zpracováním je podepsán literární historik Jiří Holý.
Do bohatě okomentované knihy uspořádal osm Bieblových sbírek. Vypustil tedy knižní debut Cesta k lidem (1923), který básník napsal společně se svým strýcem Arnoštem Rážem, a většinu zde uvedených básní pak zařadil do svých samostatných sbírek.
A nenajdeme zde ani kritické vydání zmíněné, jak píše Holý, „schematismem poznamenané“ sbírky Bez obav. Lze vznést otázku, zda je rozumné tento „hřích“ jinak výtečného básníka před dnešním čtenářem tajit, nicméně Holého edice se netváří jako kompletní sebrané spisy a jako na takovou je nutno na knihu pohlížet.
Ideální podoba
Za výchozí texty bral Jiří Holý převážně první nebo druhá vydání konkrétních sbírek. Takzvané „vydání poslední ruky“ nelze v Bieblově případě z výše řečených důvodů zohledňovat, protože by se jednalo o verze výrazně z(auto)cenzurovaného Díla.
Konstantin Biebl s přáteli avantgardisty (zleva Konstantin Biebl, Toyen, Marie Bieblová, Vítězslav Nezval, sedící Vladislav Vančura)
Odlišnosti mezi vydáním, jež vybral Holý, a jinými podobami téhož do nejmenšího detailu popisuje editor v obsáhlé ediční poznámce. A je skutečně někdy až detektivním zážitkem pročítat si složitou cestu jak básníka, tak editora (jehož povinností je, s nadsázkou řečeno, najít střed mezi básníkovou ideou a praxí) k ideální podobě každé básně.
Nicméně stále jde o věc spíše odbornou až „technologickou“. Toho skutečného Biebla nenajdeme v poznámkovém aparátu, nýbrž v jeho stále krásných básních samých.
