Ctitel „klasické klasiky“ jistě namítne, že si na Strunách podzimu letos moc neužil. To je sice pravda, na rozdíl od jiných let zde vlastně nevystoupil žádný sólista, soubor nebo orchestr s programem tradičně pojímané vážné hudby, o to víc si ale užili příznivci muziky přesahové, hraniční, načichlé (převážně evropskou) exotikou či jazzu.
Je to zjevně dáno tím, že stejný tým připravuje festival Dvořákova Praha, na který soustřeďuje svoje snahy právě v „klasičtějším“ oboru a na Struny podzimu pak může soustřeďovat svoje ambice z jiných žánrů.
Festivalové dění zarámovaly dvě velké osobnosti hudby iberského poloostrova. Doslova jej „nakopla“ zahajovacím koncertem ve Státní opeře nejslavnější portugalská představitelka stylu fado Mariza a uzavřelo jej v neděli ve Stavovském divadle strhující flamenco Estrelly Morente, jejímuž živočišnému projevu doslova šlapaly na paty sólové výstupy všech členů jejího ansámblu - s tak rovnocenným rozložením sil se člověk každý den rozhodně nesetkává.
Didgori
Ještě hlouběji v hudbě, stavějící na tradičních národních kořenech, zapátral gruzínský vokální sbor Didgori (30. října, České muzeum hudby), který předvedl u nás živě dosud zřejmě nikdy neslyšenou polyfonní lidovou hudbu své země a v po všech stránkách naprosto dotaženém vystoupení publikum vyloženě pohltil svými emocemi.
Stejně tak, byť v mnohem meditativnější rovině s notným podílem improvizace, zapůsobil i perský virtuos na tradiční nástroj setar Hossein Alizâdeh v duu s perkusistou Pejmanem Hadadim 23. října v Pražské křižovatce.
Hugh Masekela & Larry Willis
Jazzová linie dramaturgie se soustředila na dva veterány. Americký klavírista Ahmad Jamal si přes svou mnoho desítek let budovanou proslulost odbyl 19. října ve Dvořákově síni Rudolfina českou premiéru. Jihoafrický trumpetový veterán Hugh Masekela se sice do Česka vrátil, ovšem tentokrát pouze v komorním duu s klavíristou Larrym Willisem, aby 5. listopadu na témže místě ukázal, jak po svém nazírá na americké jazzové standardy.
Colin Currie a Steve Reich
Také pro posluchače soudobé vážné hudby, ale i alternativisty snad všeho druhu, Struny nabídly dva špičkové koncerty. Sólová violoncellistka Maya Beiser experimentovala 9. října ve Studiu Hrdinů s minimalismem a prvky elektroakustické hudby. A vrcholný minimalistický zážitek přivezla Colin Currie Group s hostujícím zakladatelem tohoto žánru, samotným Stevem Reichem, který koncert posvětil osobním vystoupením v miniatuře Clapping Music.
Velký sál Lucerny dokázal postavit na nohy asi vůbec nejpřínosnější koncert Strun podzimu, který, to už je jisté, patřil k nejzásadnějším hudebním počinům letošního roku u nás, famózní vystoupení čerstvého amerického dua virtuosního mandolinisty Chrise Thileho a klavíristy Brada Mehldaua.
Souručenství těchto osobností vycházejících z tak dosud zdánlivě „nezkřížitelných“ žánrů jako je moderní bluegrass a jazz, prezentovalo na hudbě, autorsky zcela přirozeně oscilující mezi Charliem Parkerem a Bobem Dylanem, dokonalé citové i myšlenkové propojení, z něhož si posluchač nemohl odnést jiný pocit, než ten, který vyjadřuje často zneužívané klišé, že „hudba je jen jedna“.
Struny podzimu čeká ještě středeční epilog v podobě klubové noci Spotlight v prostoru Roxy a NoD, na kterém mimo jiné vystoupí experimentující hiphoper Taylor McFerrin (syn Bobbyho) nebo čerstvou Mercury Prize ověnčení skotští rapeři Young Fathers. To ale nic nezmění na tom, že letošní ročník festivalu byl skutečně mimořádný a pokud budou pořadatelé nadcházející kulatiny oslavit skutečně „ve velkém“, budou mít hodně práce jej překonat.
