Dohromady si říkají Erik Axl Sund a napsali sérii krimithrillerů, z nichž první s názvem Vraní dívka byl v českých knihkupectvích opatřen výstražnou přelepkou Jen pro silné povahy.
„Jen jsme chtěli zpracovat vlastní traumata i to, co se každý den můžete dočíst v novinách,“ říkají autoři, kteří přijeli do Česka na knižní turné spojené s vydáním druhého dílu, který se jmenuje Hladový oheň.
Oba autoři si uvědomují, že drastický popis násilí páchaného zejména na dětech může čtenáře odrazovat. „V Německu nebo u vás v Česku čtenáři to násilí těžce nesou. Zajímavé je, že třeba v Itálii nebo v Portugalsku se víc řeší homosexualita některých postav,“ vysvětlují. Reakce mohou porovnávat, Vraní dívka vyšla v téměř čtyřiceti jazycích.
Psát začali, aby se uvolnili v těžkém období, kdy se oba potýkali s osobní i vztahovou krizí. Román se jevil jako příležitost přijít na jiné myšlenky. Nejprve nešlo o kriminálku, ale o příběh zneužívání. Teprve když oba přátelé začali uvažovat o tom, že se z něj stane skutečná kniha a nabídnou ji nakladateli, předělali ho na detektivku. „Aby ho vůbec někdo chtěl číst,“ smějí se dnes.
Hrdinou byl původně muž – vyšetřovatel. „Jenomže někde kolem sté strany nám došlo, že je to vlastně žena. Že nám na něm pořád něco nesedí. Přepsali jsme jeho jméno na ženské – a rázem to bylo v pořádku,“ vysvětlují. Napsali tisíc stran, až nakladatel je přesvědčil, že je dobré je rozdělit do tří částí.
Thriller o zneužívání dětí má na obálce lehce pozměněný obraz od tradičního umělce Carla Larssona, který je takovým švédským Josefem Ladou. „Jeho idylické Švédsko zdobí domácnosti, hotely, knihovny, je na každém kroku. Chtěli jsme ukázat, jak je to falešné. Švédsko je mistrem v tom, jak samo sebe představuje v tom nejlepším světle. Za tím je násilí, utrpení, zlo,“ vysvětluje duo Erik Axl Sund. Zvykli si i na to, že jim píší fanoušci. Nejhorší nejsou ti, kterým vadí znetvořený Larssonův obraz či kruté líčení z románu. „Začali se nám ozývat čtenáři a čtenářky, kteří píší – díky, že jste měli odvahu napsat to, co se stalo i mně,“ dodávají.
Eriksson a Sundquist přitom začínali jako muzikanti v kapele. „Proto nemáme problém se společným psaním. Už několik let se vídáme denně, pracujeme, naše rodiny se přátelí. Ty tam jsou časy, kdy jsme se kvůli psaní poprali,“ smějí se oba. Je vidět, že bonmot o tom, že diskuse nad rukopisem se nejlépe řeší pěstmi, hrají nejmíň posté.
