RECENZE: Wonku zabili. Dokument o poslední politické smrti víc nedokázal

Pavel Wonka se zavazuje. Podle režisérky Libuše Rudinské měl být její dokument „seriózní rekonstrukcí Wonkova příběhu, k níž se budou historici i po letech obracet“. Doufejme, že nebudou.

Na své festivalové předpremiéře v Jihlavě vyvolal snímek Pavel Wonka se zavazuje první velký poprask – nikoli umělecký, nýbrž politický. Tezi, že disident ubitý tajnou policií sám s StB spolupracoval, totiž buduje hlavně na tvrzeních bývalých estébáků, která, jak přiznává v závěrečných titulcích, nešlo kvůli skartaci dobových materiálů nijak ověřit – což jako „důkaz“ těžko obstojí.

Ale jak obstojí filmařsky? Taky bídně.

Pavel Wonka

(23. ledna 1953 Vrchlabí – 26. dubna 1988 Hradec Králové)

• Obhájce lidských práv, poslední politický vězeň zdejšího komunistického režimu, který zemřel ve vězení.
• Odsoudili ho třikrát, mimo jiné za pokus kandidovat ve volbách jako nezávislý kandidát.
• Jeho pohřbu ve Vrchlabí 6. května 1988 se navzdory dohledu StB zúčastnily davy lidí včetně zástupců několika velvyslanectví a štábu německé televize.
• Po roce 1989 byl plně rehabilitován. V roce 1999 vydal Odbor archivní a spisové služby Ministerstva vnitra osvědčení, že sice byl v evidenci Státní bezpečnosti, ale jako nepřátelská osoba a že jeho kompletní svazek byl zničen.
• Dne 28. října 2013 ho prezident Miloš Zeman vyznamenal in memoriam medailí Za zásluhy.

Režisérka Libuše Rudinská uvedla před třemi lety do kin dokument Můj otec George Voskovec. Přišlo na něj 1 573 diváků, což je výmluvný, byť nikoli vzácný důsledek situace, kdy „mluvící hlavy“ únosné pro televizní publicistiku okupují velká plátna.

V případě Wonky se opakuje obojí. Tedy autorská snaha ukázat sebe prostřednictvím legendy pod záminkou její demytizace a polidštění i vypravěčská metoda střídající archivní materiály s rozhovory, ve kterých možná nejčastěji zabíraná, chápavě přikyvující „hlava“ patří právě režisérce.

Ano, existuje celá dokumentaristická vlna, v níž je filmař sám hercem, hybatelem, provokatérem i aranžérem událostí. To však není případ snímku Pavel Wonka se zavazuje, který, nebýt výbušného tématu, by vstoupil do dějin pouze jako hluboce nezáživný.

Kde chybějí argumenty, zaskakují klišé. Detail režisérčiných očí, detail ruky zpovídaného, opakované prostřihy prezidentských fanfár na počátku ceremoniálu udílení státních vyznamenání.

Ilustrace mají vůbec školácky doslovný ráz. Když se mluví o sanitce, nasadí se záchranka s houkačkou. Když bývalý spoluvězeň líčí, jak byl Wonka „zbitej“, přidají se záběry špehýrek vězeňských cel. Trochu to připomíná operetní přizdobování televizních zpráv na Nově. Co také vymýšlet, když stateční svědci údajné Wonkovy zaprodanosti tajné policii hovoří s příkladnou skromností vesměs mimo obraz.

Film o Wonkovi sklidil potlesk i kritiku. Autorka se střetla s aktivistou

Jediný opravdu zajímavý, autentický okamžik představuje setkání Wonkových přátel, na kterém se probírá, zda by měl ubitý disident posmrtně získat vyznamenání, a nakonec se tu zformuluje dopis žádající prezidenta, aby od Wonkovy pocty upustil.

V jeho podtextu zní paradoxně právě obava, kterou film naplňuje – že ocenění pro bezesporu nejednoznačnou osobnost odstartuje její nové zkoumání a zpochybňování ze strany lidí, kteří Wonku ani jeho dobu důvěrně nepoznali.

Kdyby šlo o strhující filmařinu, levný kalkul se senzačním „odhalením“ by se snáze odpouštěl. Jenže dokument kulhá i technicky, za zpovídanými nechává mašírovat chodce, údajné tajné nahrávce není skoro rozumět a z úst svědka snímaného dramaticky zezadu vypadne nakonec převratná informace: „Já už přesně nevím.“

Pavel Wonka se zavazuje

40 %

Česko, 2014, 73 min

režie: Libuše Rudinská

Kinobox: 0 %

Dokumentární hra na neohroženého pátrače se prostě musí umět, navíc film nepřehledně těká. Kdyby s dramaturgickým rozmyslem jasně postavil a poměřoval všechna pro a proti, divák by uvěřil, že mu jde o hledání pravdy.

Ale jediná doložitelná pravda je, že Pavla Wonku zabili – a pokud nic jiného nelze na sto procent prokázat, bylo by poctivější točit o skutečných usvědčených vinících. Jenomže to by nebylo tak efektní.