RECENZE: Dusilová našla baromantické místo, na němž je jí dobře

To, co na minulém albu Baromantika, které dalo název současné kapele Lenky Dusilové, vypadalo jako další zpěvaččin krok do neznáma s nejasným vyústěním, dostává najednou s novým albem V hodině smrti jasnou logiku.

Lenka Dusilová | foto: Adam Holý

Lenka Dusilová (obal alba)

Zdá se, že Dusilová našla dvě podstatné věci: jednak muzikanty, se kterými ji baví stabilněji pracovat a vzájemně se obohacovat, jednak směr, respektive "jazyk", který lze tvůrčím způsobem rozvíjet až za horizont jediné nahrávky a je inspirativní i při živém vystupování.

Jestliže "první" Baromantiku charakterizovalo kolážovité prolínání skladeb do mnohobarevného celku, V hodině smrti sice nese jednotnou atmosféru, podobnou předchozímu albu, je však různorodější stavebně. Působí písničkověji, i když se v žádném případě nedá mluvit o písničkách na první poslech, napsaných a natočených podle slabomyslných požadavků dramaturgů komerčních rádií.

Lenka Dusilová a Baromantika

Úvodní Indiánky jsou vlastně instrumentální skladba beze slov, byť s vokálem, který si hraje s vrstvením smyček, což je oblíbený prostředek Dusilové při koncertech. Na ploše bezmála šesti minut se zrodí dobrodružná cesta mezi přirozenými zvuky a elektronickou produkcí s klubovými inspiracemi.

V hodině smrti

90 %

Lenka Dusilová & Baromantika

Supraphon 2014

Tětiva, s prvním ze tří textů Martina E. Kyšperského, má sice vrstevnatý rytmus a zvukové zákruty, ve skutečnosti jde o přímočarou píseň s typicky "brněnskou" poetikou. Následující Ricardo přináší poprvé na albu klenutou melodii, romantický odér klavíru a rytmika si skvěle rozumí s dřevěným zvukem kontrabasu.

Justin Lavash a Lenka Dusilová

Duet s Justinem Lavashem Mayday je první píseň zcela bez elektroniky, výrazově skvěle vyrovnává zbytek alba a patří k jeho nejlepším okamžikům. Do sférických výšek dovádí Dusilovou písnička Duszo moja, jejíž text napsala v polštině Dorota Barová. A nelze se oprostit od myšlenky, že i styl zpěvu je Barovou silně inspirován (nebo to dělá ta polština?).

Takafei je jedna z písniček alba, které by teoreticky měly zaujmout i mimo alternativní kruhy, vlastně nejde o nic jiného než velmi solidní moderní popovou písničku. Duet s Davidem Kollerem Tichá – Černá je trochu jiný případ. Jejich hlasy k sobě, jak známo, výborně sedí, doprovází je však koláž klavírních partů, tajemných elektronických zvuků a uhánějícího rytmu.

Ticho v hudbě

Předěl k poslední části alba tvoří další bezeslovná syntezátorová pasáž Monotronka, která se stala "předehrou" pěveckému sólu Beaty Hlavenkové Archív dní, slovenské písničce, jež nejvíc napovídá, že většina zúčastněných muzikantů má kořeny v soudobém jazzu.

Beata Hlavenková

Duet s Danem Bártou na jeho text Snad jen pracuje s hybným elektronickým rytmem, útržky melodií, které kolážovitě skládá, a v neposlední řadě dotvrzuje význam ticha v hudbě. S textem Ezry Pounda s názvem Epitaph naložily skladatelka Hlavenková a zpěvačka Dusilová tradičně, hudba se však po zpěvu rozpije do psychedelična, které tohle spojení muzikantů výtečně ovládá.

A po cestách, jejichž mnohé části byly potemnělé, přichází na závěr Dvanáctá, melodická pozitivní písnička s až etno výrazem rytmické složky.

Přestože každá skladba stojí sama za sebe, skoro se zdá, že bez zbytku alba by pozbyla smyslu. Stejně jako by sama Dusilová bez svých hudebních partnerů možná nenašla místo, na kterém je jí evidentně dobře a kam patří.