RECENZE: Bridget Jonesová je zpátky. Jen zestárla a změnila kulisy

Bridget je zpátky. Váží víc, je trapnější, je starší. A má dvě děti, které ji musí pořád hlídat a vychovávat, protože toho sama není schopná. Ta nejnemožnější hrdinka všech dob může být ještě nemožnější, když jí není třicet, ale jedenapadesát.

Z filmu Deník Bridget Jones | foto: outnow.ch

Přesto je kniha Bridget Jonesová: Láskou šílená, již právě vydává nakladatelství XYZ i v češtině, jedním z nejlépe prodávaných románů současnosti. Čím to? Fenomén, který Helen Fieldingová stvořila v roce 1996 a který pak posílilo ještě filmové zpracování z roku 2001, dlouho rezonoval hlavně v západních zemích. Ženy se ptaly: A co já? Fakt taky tak řeším, co mám na sobě a kolik vážím? A zvolila bych si notorického sukničkáře Daniela, nebo váženého Marka bez jiskry?

Bridget Jonesová: Láskou šílená

50 %

Autorka: Helen Fieldingová

Nakladatel: XYZ

400 stran, 349 korun

Mark je mrtev, ať žijí koloušci!

Zdálo se, že Bridget dospěla, vzala si Marka Darcyho, pak si ve druhém díle ještě trochu zablbla, aby nakonec žila šťastně až do smrti. Jenže výzva napsat další pokračování byla pro Fieldingovou silnější než rozumné důvody, proč to nedělat. Zvolila navíc úplně stejné schéma jako dřív – se ztřeštěnou pitomostí se i tady s poslední kapitolou mísí lehký náznak směřování k dospělé zralosti. Na závěr totiž milé Bridget konečně dojde, že když nechá život, aby plynul, a nebude tlačit na pilu, bude ona i její rodina nejspokojenější.

Minus pro čtenáře – musí vytrpět těch tři sta předchozích stran, na kterých hrdinka opakovaně zapomíná děti v institucích, dokolečka hubne a tloustne, v opilosti se ztrapňuje na Twitteru, esemeskuje i na pracovní schůzce, chodí ustavičně pozdě, myslí na sex s koloušky tak často, že zapomíná pracovat (a vyzvedávat děti) a jejím největším mateřským výkonem je koukat s potomky na Británie má talent.

Obálka knihy Bridget Jonesová: Láskou šílená

„Od doby, kdys byla singl, se všechno změnilo. Tehdy nebyly esemesky. Nebyly e-maily. Lidé si jen telefonovali. A navíc mladé ženy jsou dnes sexuálně agresivnější a muži samosebou línější,“ říká Bridget její přítelkyně Talitha. Jenže samotná Fieldingová toho moc nezměnila – do nových kulis vrhla úplně tu samou Bridget.

Že je vdaná a je jí přes padesát? Nevadí, manžela necháme tragicky zemřít – nejprve však musí svou roztržitou lásku finančně nadosmrti zabezpečit, aby se mohla věnovat vtipným podružnostem, a nikoli starostem o existenční zázemí rodiny. Pořídíme spolehlivou chůvu, již budou děti milovat, aby mamka mohla v klidu randit, a hurá, navážeme tam, kde jsme před čtrnácti lety přestali. Že to není důvěryhodné? Že to působí šroubovaně? Nevadí, čtenářky přece chtějí svou Bridget zpátky, mají ji tedy mít.

Mamí, já chci k terapeutovi

Jenže co se stane za deset patnáct let? Napíše Fieldingová čtvrtý díl, v němž nechá děti vyletět z hnízda, zabije chlapíka, jehož si Bridget tentokrát nabrnkla, a naordinuje jí po šedesátce další taneční party a pařby s kamarády, z nichž nikdo děti nemá, protože by se nepodobali sami sobě z předchozích dílů?

Aby nenastala mýlka – třetí Bridget umí být opravdu hodně vtipná. Jen je prostě sama sobě figurkou, schematickou hrdinkou, symbolem na druhou – to, co má symbolizovat, se už vytratilo. Když však hlavní hrdinka sleduje scénu s matkou ze sousedství, která svým potomkům vyhodí notebooky, playstationy a xboxy do popelnice a vříská na ně „Neopovažujte se na tu popelnici sáhnout, nebo vás přihlásím do Hunger Games!“, je to vážně zábavné. Vlastní mateřská selhání čtenářek vedle toho navíc vypadají jako v podstatě laskavé výchovné metody.
Vtipné je i přemotivované dítě hlavní školní zlounky, které v momentě, jejž neumí zvládnout, křičí: „Mamíííí, já chci jít k terapeutovi.“ Z celé četby pak vyplývá jednoduchá buddhistická pravda: nechte děti být dětmi a užívejte si je, v tuhle životní etapu není tak důležité, jak vypadáte a s kým randíte. Ostatně příručky o zen-buddhismu čte Bridget často a ráda, stejně jako knižní rádce o svádění, balení, flirtování a randění.

Příliš dlouhá jízda

Fenomén Bridget Jonesové se v devadesátých letech trefil do černého, hlavně na Západě. Konečně tu byla hrdinka, která v přehnané hyperbole řešila svou váhu (ač nebyla tlustá, jen lehce při těle), vzhled a samotu. Jako tolik jí podobných „singlů“, které okolí tlačilo do nevhodných, ale alespoň nějakých vztahů. V její trapnosti (a v naší reakci na ni) bylo něco, co vystihovalo naše vnitřní obavy.

Avšak to je pryč. Skončilo to s prvním dílem. Ty další dva připomínají jen příliš dlouhou jízdu na kolotoči. Chvíli je to fajn, ale když to trvá dlouho, umí si člověk představit sto příjemnějších věcí, kterým by se rád věnoval.