Skutečnost je taková, že publikum Colours netvoří ani zdaleka pouze hudební specialisté, žijící v izolaci od rozhlasových hitů a televizních tváří, zahrabáni ve svých fajnšmekrovských diskotékách. A že když je kapela dobrá, ovládne pódium jakékoli velikosti. Vypadá to jako samozřejmost, ale když se tato "pravda" potvrdí, je to vlastně tak trochu překvapení.
Tou kapelou, o které kuloáry šeptaly už několik měsíců předem, že se jejím pozváním "Zlata zbláznila" (míněna ředitelka a hlavní dramaturgyně Colours Zlata Holušová), jsou Chinaski. Nejde ani tak o to, že v pomyslné soutěži, která kapela na letošním ročníku rozezpívala bezkonkurenčně nejvíc návštěvníků, Chinaski na celé čáře zvítězili, to měřítkem kvality samozřejmě není.
Ale ke cti kapely je třeba říct, že odehrála výborné vystoupení. Pokud člověk akceptuje, že poslouchá otevřeně a přiznaně popovou kapelu a nechce po ní nemožné, tedy třeba progresivitu, nějaké textové zaumnosti nebo instrumentální výkony, ze kterých se tají dech, a stačí mu chytlavé písničky se zřetelným a velmi silným autorským otiskem (všiml si ho mimochodem už vůbec někdo?), nemůže proti Chinaski říct křivého slova.
John Butler Trio
Kapely, o kterých se vznášely pochybnosti, zda se hodí pro velké pódium, byly dvě. Jednak australské John Butler Trio, které navíc hrálo "proti sluníčku", což na nějakém odvazu rozhodně nepřidá. Oproti květnovému koncertu v mnichovské Tonhalle (glosa zde) to tahle kapela s pověstí rozjetého "jam bandu" vybalila takřka dokonale.
Stavbu písniček butlerovci rozvolnili, hráli si s jejich strukturami, vsazovali do nich improvizované pasáže, které přitom neotravovaly ostentativní prezentací nějakého nástrojového machrování. Hráli jako jeden muž a rozpařené publikum dostali na lopatu zcela bez problémů.
Goat
A druhou z nich byli švédští Goat, psychedelický band v maskách, který si vymyslel pro svoji existenci docela hezkou a vděčnou báchorku o tom, že jsou ztělesněním jakéhosi skandinávského voodoo. Kdo věří, ať tam běží. Každopádně jako koncept hudebního rituálu je ovšem tahle ambaláž velmi zábavná.
Goat jedou v hypnotických groovech, které ze všeho nejvíc připomínají všechny ty věčně sjeté party přelomu 60. a 70. let typu Sly And The Family Stone, elektrických part Milese Davise nebo bláznivých korporací George Clintona. Přidávají ale poměrně moderní sound a hlavně onen rituální opar. Velké divadlo.
The National
U koho naopak nebylo vůbec pochyb, že na hlavní scéně zaberou, byli američtí The National. Temní melancholici, snad i romantici, psychedelické kytarové stěny, rozervaný (ale jen minimálně pozérsky působící) zpěvák Matt Berninger a písně s utajenými, ale rozklíčovatelnými silnými melodiemi, to celé zabralo na publikum Colours dokonale. Taková hudba má v Ostravě živnou půdu.
John Newman
A stejně tak závěrečný vynikající pop Johna Newmana. Vlastně pro něj platí totéž, co pro Chinaski. Když na jeho koncert člověk jde v očekávání mainstreamu, odchází z pocitem, že dostal nálož jeho nejkvalitnější, pěvecky, hráčsky i vizuálně nejdotaženější podoby. Newman není žádná (nebo "jen") nagelovaná figura pro holčičky. Je to talentovaný zpěvák s jasnou vizí.
Zlata Holušová: „Tak zase za rok!“
Letošní Colours of Ostrava jsou za námi a s nimi - možná tak trochu předčasně - vyvrcholila festivalová sezóna. Na obzoru jsou sice ještě mnohé další zajímavé akce, jisté ale je, že se na nich nesejde tolik zajímavých zahraničních účinkujících a s největší pravděpodobností ani návštěvníků. S více než čtyřiceti tisíci letos Colours totiž zlomily dosavadní české rekordy svého druhu.
