RECENZE: Potvrzeno. Lucie patří do hal, jakože Koller létal vzduchem

Rok trvající pilování comebackového turné se Lucii vyplatilo. Poté, co si svůj repertoár vyzkoušela v klubech a rozehřála se ve slovenských halách, začala naostro českou část vzpomínkové šňůry v ostravské ČEZ Aréně. A bylo to opravdu ve velkém.

Že mezi kapelou i fanoušky pořád funguje chemie, přestože na obou stranách uplynula léta, přibyly vrásky, kila i starosti, bylo patrné už v první minutě. Lucie totiž halové turné startuje na jistotu písničkou Amerika. Hned na začátku, kdy rytmus udává Adam Koller a ostatní členové kapely vyjedou na plošině uprostřed pódia jako čtyři mušketýři, z nichž zbyl klobouk už jen Robertu Kodymovi, letěly v Ostravě ruce fanoušků nad hlavu a "pápapápá" v refrénu znělo mocným chorálem.

Lucie

85 %

Koncert Lucie

1.6. 2014, Ostrava ČEZ Aréna

Dojem z nástupu na zastávce v zaplněné ČEZ aréně umocnil od začátku perfektní zvuk a především velkoryse pojatá a nasvícená scéna designéra Martina Hrušky. Lucie vždycky patřila mezi kapely, které dokázaly o kus dál posunout laťku v tom, co je v tuzemské produkci možné. Na současném turné minimálně dorovnávají krok s loňským turné Kryštof k desce Inzerát a co se týče pódiových efektů, nezadají si, jak slibovali, se značnou částí současné mezinárodní produkce.

Ve srovnání s jejich zahřívacími koncerty bylo zajímavé sledovat, jak moc "věci okolo" dokážou v případě Lucie skutečně dojem z jejich písniček ještě umocnit. Nezůstalo u šlehajících plamenů, nápaditých projekcí, umně rozestavěných větráků čechrajících Kodymovu hřívu a podivných klávesových i neklávesových nástrojů, které střídal Michal Dvořák, ale show dělaly hlavně detaily. Na pódiu nechybělo cellové kvarteto, jen kvůli Snu (a druhému přídavku) přišla jedna z nejlepších tuzemských zpěvaček Lenka Dusilová, profláklé konfety nad halou vybouchly jen jednou, ale zato s patřičným efektem: ve sborově zpívaném finále Medvídka nasněžily lidem na hlavy.

Skutečně nevídané věci se děly hlavně s blížícím se závěrem koncertu, kdy nejprve v Ohni a pak naplno v prvním přídavku Krev a r'n'r plošina s Davidem Kollerem, jež připomínala ufo s bicí soupravou namísto kabiny, vyjela přímo nad hlavy publika a ještě se prudce naklonila dolů. 

Sympatické bylo, že v kontrastu s tím, co se na pódiu dělo, hýbalo a jak to vypadalo, zůstali členové Lucie vlastně úplně civilní a obyčejní a bez velkých hvězdných manýrů. Zdaleka ne všechno bylo zahrané perfektně. Třeba Zkamenělý dítě se rozpadlo, podobně jako první sloka v Panicovi, ale drobné chyby výslednému dojmu a celkové atmosféře radosti ze shledání fanoušků s kapelou a kapely s fanoušky neubíraly. Naopak ji zlidšťovaly. 

Že už má Lucie za svou kariéru opravdu na co vzpomínat, nenapovídal jenom věkový průměr publika a letmé záběry kamer do prvních řad, kde se rozhodně netísnily náctileté fanynky, ale i repertoár, který kapela zvolila a akcentovala. Kromě skoro  povinných hitů, mezi něž patřily Pohyby, Daniela, Černí Andělé, Šrouby do hlavy nebo Trumpety, zazněly i méně profláknuté písničky ze začátků kapely, které mají svoje kouzlo, ale zvukově už hodně "zestárly". Písně jako Nech to stát, Mít tě sám nebo Utíkej asi řadu ortodoxních potěšily, ale koncertu u nich přeci jen padal řemen.

Vzpomínkové turné Lucie (1.6. 2014, ČEZ Aréna, Ostrava). Michal Dvořák hrál i na nástroj zvaný Tribass Misa.

Vzpomínkové turné Lucie (1.6. 2014, ČEZ Aréna, Ostrava).

Jenže i to do dvouhodinové jízdy historicky nejslavnější tuzemské porevoluční skupiny patřilo a zapadlo. A umocňovalo nostalgii, která celý koncert, nehledě na výkony kapely i jejího týmu, táhla a dávala mu smysl. Finálová sada hitů vygradovaná bubenickým soubojem otce a syna Kollerových v Trumpetách navíc smazala všechny případné pochybnosti. Když Lucie podruhé přidávala a sálem zněla znovu Amerika, hala stála a zpívala s ještě větším nadšením, než na začátku. To byl důkaz, že i když už je značná část jejich písniček v kategorii retro, ještě stále to Lucii nejvíc sluší a hraje na velkém pódiu.