RECENZE: Plachetka dal české hudbě noblesu. Ale teď zpět k Mozartovi

Zanedlouho bude debutovat v La Scale. Ještě předtím ale Adam Plachetka zazpíval na Pražském jaru.

Pražské Jaro, 17.5. 2014, recitál Adama Plachetky. | foto: Pražské Jaro, Zdeněk Chrapek

Sobotní recitál v Rudolfinu složil výhradně z české hudby, k níž se světě příliš nedostane, na rozdíl především od Mozarta. Ostatně i s ním se poprvé představí publiku jak ve Scale, tak napřesrok v Metropolitní opeře.

Adam Plachetka

70 %

Recitál na Pražském Jaru

17.5. 2014, Rudolfinum, Praha

Dvořákovy Biblické písně v orchestrální úpravě, které vyplnily první polovinu večera, shodou okolností loni 1. května zpívala pod hlavičkou Pražského jara Magdalena Kožená s Berlínskými filharmoniky. Plachetka je přednášel velmi soustředěně, snažil se o neokázalý výraz. Je ovšem fakt, že aby tento cyklus vyzněl nejen ušlechtile, ale i s prostou hloubkou, je nutná pěvecká i lidská zkušenost, která prostupuje interpretacemi některých velkých umělců minulosti. Orchestrální doprovod místo klavíru dodává písním o něco dramatičtější podobu, ale nic se nemá přehánět. Vzpomínka na subtilní, komorně průzračnou hru Berlínských filharmoniků vyvstala okamžitě při poslechu hlasitě, necitlivě hrající Filharmonie Bohuslava Martinů, kterou dirigent Robert Jindra celý večer nedokázal ukočírovat, takže Plachetkův hlas byl často překrýván.

Do druhé půle koncertu si basbarytonista vybral árie z oper Bedřicha Smetany. Některé zbytečně. Plachetkovou pěveckou pýchou je krásný témbr, ale takový Rarach z Čertovy stěny chce něco jiného, hlasem se musí hrát, vyjádřit všechnu zlobu a posměch a to se Plachetkovi nedařilo, stejně jako vystihnout komické dvoření vysloužilce Bonifáce z Tajemství, kterého si nechal do přídavků. Plachetkův hlas by se více hodil pro krále Vladislava z Dalibora, také Přemysl z Libuše a Kalina z Tajemství zněli noblesně. Nicméně i tyto role může mladý pěvec s klidem nechat v šuplíku.

Plachetkovi stále ještě není ani třicet, bylo by lepší, kdyby i koncertní programy skládal z věcí, v nichž může být jedinečný už teď, ne v nichž bude (doufejme) jedinečný ve čtyřiceti nebo padesáti.

Takže vzhůru do světa a zpět k Mozartovi.