"Mám krásné vyprodané koncerty, plním si sny, zpívám se svým největším idolem," říká zpěvačka. A jedním dechem dodává: "Ale všechny tyhle radosti jsou v tuhle chvíli pro mě ve velkém stínu. Před pár dny mě opustil táta, moje nejmilovanější osoba v celém vesmíru, díky kterému vlastně jsem tím, čím jsem."
Tou radostí je fakt, že letos slavíte dvacet let na hudební scéně. Je to číslo nějaký mezník?
Ani ne. Když se to vysloví, připadá mi to jako pěkné čísílko. Ale na druhou stranu - co to je, dvacet let? Někteří mazáci jsou na scéně padesát let. Jo, to už je důvod k oslavě.
Jste zrovna uprostřed akustického turné a nahrávka jeho podzimní části právě vyšla na CD a DVD. Proč ten stylový posun?
Hráli jsme hrozně dlouho vlastně stejně. Já nevydávám studiová alba zdaleka každý rok, naposledy jsem měla rozestup dokonce pět let. Na samostatném koncertě sice můžeme repertoár oživit nějakou starší písničkou, kterou moc nehráváme, ale nemůžu si dovolit vynechat známé věci, ty takzvané hity. A z toho vyplývá, že vlastně základ každého koncertu jsou pořád stejné písničky. Aniž bych se chtěla srovnávat, takový Vladimír Mišík přece taky nemůže nezahrát "Večernici". Když na něj půjdu, budu ji prostě chtít slyšet. A toho Vláďu to určitě už taky musí trochu štvát. A teď si představte, že hrajete na nějakém menším městě třeba po dvou letech, přijdou na vás ti samí fanoušci a slyší vlastně stejný koncert. Proto jsme se rozhodli kvůli sobě i kvůli posluchačům udělat nové, většinou akustické úpravy.
On je to teď taky takový trend.
Já o tom uvažovala už několik let, ale za tu dobu se s těmito projekty roztrhl pytel, to je pravda. Najednou všichni hrají v divadlech na akustické kytary. Někdy mi připadá, že to jsou takové "holící modýlky". Vidím partičku, která normálně čítá deset lidí, ale najednou vyhlásí akustické koncerty a jede je ve třech. Třeba se tím lépe živí. Já žádný takový koncert české kapely neviděla, jediný, který mě zajímal, byl akustický koncert Davida Kollera, protože mám ráda jak jeho, tak muzikanty, které má v kapele, jsou to kamarádi a hrají skvěle. Dá se říct, že me jejich turné trošku popíchlo, abych to konečně zkusila taky.
Měla jste od začátku jasnou představu, jak by vaše provedení mělo vypadat?
Hlavně jsem si nedokázala představit, jestli mě to bude bavit. Tedy jestli nás to bude bavit, celou kapelu. A jak se to bude líbit našim fanouškům. Rozhodně jsem vyloučila sladkobolné verze typu zpěvačka, piáno a smyčcové kvarteto, protože nemá prachy na symfoňák. Čímž nemyslím nikoho konkrétního a nikoho se nechci dotknout. Představovala jsem si to trochu "old school", ale tím vlastně modernější, současné. Dokonce jsem se přistihla, že bych to chtěla trochu country, přestože to pro mě dřív bývalo skoro "sprosté slovo".
Co tomu říkal váš partner a autor většiny repertoáru Tomáš Vartecký? To je přece docela tvrdý rocker.
Když jsme o tom mluvili, jako první padlo, že úpravy nebude dělat on. Bylo jasné, že nebudou žádní muzikanti mimo kapelu, ale na aranžmá jsem naopak zamýšlela oslovit někoho úplně zvenku. A zkontaktovala jsem se s v Praze žijícím americkým producentem Stevem Walshem. Poslala jsem mu tři písničky a když je poslal zpátky zpracované, bylo úplně jasné, že jsme se pochopili, že mi rozumí.
Dámě by se to asi nemělo podsouvat, ale přesto – nesouvisí ten příklon ke klidnějšímu způsobu hraní s věkem?
Já si to divočení vždycky užívala, takže bych neřekla. Ale poslední období pro mě není moc jednoduché a neumím si moc představit, že bych teď táhla dvouhodinový koncert v tom klasickém duchu. Tím nechci říct, že by akustické hraní bylo nějaký oddech, ono je to v některých věcech možná i těžší. Ale tím, že jsem vyrostla v divadle, není pro mě nic stresujícího být tváří v tvář prvním řadám lidí, kteří sedí a skoro se nehýbou. Jde z nich úplně jiná energie, nemají v rukou sklenky, nemohou se trochu picnout, což jsou všechno věci, které pomáhají té mejdánkové atmosféře, kterou naše koncerty vždycky měly. Ale mně tahle nová energie sedí a musím se přiznat, že ten plný diář, který mám na letní festivaly, mě trochu děsí. Říkala jsem si, že po všech peripetiích, které mám za sebou, bych si zasloužila spíš dovolenou. Ale pak mi došlo, že kdybych třeba na měsíc odjela někam k moři, spíš by to bylo horší. Musím pořád něco dělat, abych se nezbláznila.
A na letních festivalech budete tedy hrát zase tak, jak vás lidé znají?
Nebyla jsem si jistá, jestli se mi vlastně chce, ale ono to jinak nejde. Akustické hraní je náročnější po technické stránce, přece jen to není takový "punk" a všude to nejde. Ale už teď vím, že na některých místech to možné bude. Třeba na Colours of Ostrava budeme mít akustický koncert v Gongu. A jak pojmout ostatní festivaly, to teď řeším.
Anna K. a Tomáš Vartecký
Cítím z vás, že stojíte na nějaké křižovatce, jak se vydat dál. Byl by Tomáš Vartecký vůbec ochoten skládat, řekněme, šansonovější písničky?
To problém není. Když máte materiál, dá se zpracovat různě. I z rychlé rockové písničky se dá šanson udělat, což se stalo třeba u písničky Mezi kostmi, kterou teď zpívám jen s piánem a funguje líp. A z mojí asi nejtanečnější písničky Moudřejší než noc je přímo ultraploužák. Jiná věc je, že Tomáš má svůj rukopis a kdybych se rozhodla jít jiným směrem, asi bych oslovila taky jiného autora. Na druhou stranu se klidně může stát, že třeba za nějaké dva roky chytím osmý dech a udělám desku jako Soundgarden. Protože jsou pořád chvíle, kdy si takovýhle "kravál" v autě pouštím. I když to nevydržím tak dlouho jako dřív.
Anna K. a Gary Stringer
Jako hosty svých podzimních koncertů jste měla britskou dvojici StringerBessant, tedy dva členy kapely Reef v jejich akustickém projektu. Nerýsuje se s nimi nějaká bližší spolupráce?
Tomáš složil novou píseň, otextoval ji můj dávný kamarád Bradley Stratton, s Garym Stringerem a Jackem Bessantem jsme ji společně natočili, Steve Walsh ji smíchal a v Nashvillu nám udělali master. Ale ještě ji nikdo neslyšel. Po pravdě řečeno, vlastně nevím, co s ní. Máme prostě "společnou čárku". Ale taky s nimi budu hrát na předávání Andělů. Vlastně jsem jim nabídla čas, který byl nabídnut mně. Zazpíváme společně takovou medley několika jejich písniček jak od StringerBessant, tak mých milovaných Reef.
Před pár lety byla medializována vaše vážná nemoc, takže se nemohu nezeptat, jak jste na tom zdravotně.
Věřím že skvěle, jen na sebe teď nemám čas. Chodím samozřejmě na preventivní prohlídky, to už mám jednou provždy. Nicméně žiju v dlouhodobém stresu, což je při patálii, jakou jsem měla, naprosto zakázáno. Jenže jak mám žít bez stresu, když se děje, co se děje? Ale jestli přežiju to, co probíhá teď, tak se snad stanu nesmrtelnou.
Podívejte se, jak Anna K. mluvila o své nemoci loni na podzim:
